Legenda o kolébce sv. Kristiny.

Kde jaká modla ze stříbra či zlata,

v prach v domě svém je povalila všude

a mučenictví touhou rozehřáta

jich střepinami podělila chudé.

Však za to Kristina trest velký trpět bude!

V žár na kolébku ze železa žhavou

již položili pannu s něžnou lící

a nad plameny v muce před popravou

ji kolébali jako dítě spící.

Tak otec pohněván trest vyřkl nad světicí.

Na rudém kovu ve kotouče dusné

kol zahalena v bolu panna sténá:

„Ó kolébejte jen, ať nemluvňátko usne, –

jsem opět dítě a ne více žena:

Vždyť teprv před rokem já tajně byla křtěna!

Kdys u kolébky zřela moje matka,

sen blaživý jak v líci mé se zračí, –

leč chvíle blaha byla pouze krátká, – –

já ze snů svých se probudila v pláči.

Dnes na vždy usne duše nemluvňátka, –

však ze sna pravdu zříti bude sladší:

Sbor panen Kristových, jenž za Beránkem kráčí!“