Legenda o lhostejném bratru.

Žil v klášteře, vždy zneuznán,

lhostejný bratr všemi zván.

Ať slunce plálo, padal sníh,

ať konvent vesel, v žalu ztich',

on stranou ode všeho sám

děl: „O nic již se nehádám!“

Vznik' mezi bratry mnohý svár,

kdes ctižádost svůj vetkla spár,

kdes ješitnost, kdes hamižnost,

on neždál nic, měl na svém dost.

A sotva zrak vrh' sem a tam,

řka: „O nic již se nehádám!“

„Tys dostoup' vrchol askese,

jak lišák lapen v železe.“

Děl opat jednou při číši.

„Však nevěř, to že nejvyšší.

Cos chtít se musí, po čems plát,

je rubáš jinak ten tvůj šat.“

„Tím býti má, já myslím sám,

však o nic již se nehádám!“

A opat zhas'. Byl volby den,

on opatem byl vyvolen.

Pro nezištnost on všech měl hlas;

teď, myslili – vzplál jeho čas.

Teď vztyčí se a oživne

v své ztrnulosti podivné.

„Jak, opat já? To asi klam. –

Však o nic již se nehádám!“

„To není klam, to pravda jest,

vzít volbu káže řádu čest.

Vzít volbu káže povinnost!“ –

„Nu, je to pro mne tuhá kost!

Však, bratři, jak jsem pravil vám,

já o nic již se nehádám!“

Od času, co se opat stal,

div, klášter jakby rozkvétal.

Nebylo sporů, hádek zlých,

žil každý pro sebe a tich.

Jak opat by je nakazil,

žár tužeb v nich se zamrazil.

Pod lhostejnosti skořápkou

plul každý se svou kocábkou

ve přístav míru, jenž jest hrob,

kam stačí prken šest a skob.

A opat sám, když umíral,

kol každý v pláči dojat stál.

On usmál se jen: „Pokoj vám,

já o nic již se nehádám!“