LEGENDA O MĚSÍCI.

Hvězdy spaly u svých milenců

a měsíci smutno bylo samotnému na nebi.

Znechutilo se mu již pozorovat monotonní lidi

a nebavilo svitem náhlým překvapovat

milence v hustém stínu snící,

ni rušit zlodějům jich lstivé práce,

a naivní písně poetů, jež v dlouhé chvíli

brnkali ku jeho poctě,

omrzely ho již.

Nikdo ho nemiloval

a on opuštěn stál mezi netečnými mraky.

Tehdy vzplanula v něm touha po ženě:

by jeho sesláblou obnovila krev

a vůní svou jeho prázdné vyplnila noci.

A vnikl v ložnici bledé panny,

kdy ve snu milenci příštímu se poddávala,

opojil svitem klamným její ustrnulé oči,

v její krev touhu vlil po objetí svém.

A ona stoupala na vrchol nejvyšších stromů,

však paprsky, jež vyslal, sláby byly, aby ji unesly jemu. –

Tehdy vztekle strnula jeho tvář, zlý úsměv kameněl na ní,

a zlomyslná vymyslil zla:

On bledým a smutným perversní suggeruje touhy,

láká z vyhřátých loží na temena střech a vrcholky stromů,

aby marně se vzpínali a svíjeli po jeho objetí.