Legenda o mnichu Antonínu.

Byl jarní večer. Touhy rozkvetly

jak strom i pole celou nížinou,

ráj zemi blížil se v tom rozpuku

a nový život klíčil tajemně.

Již slunce obzor líbat počalo

a lilo zlato proudem na hory,

pták jemně kroužil slední kadenci

a velký klid se vkrádal do kraje...

Jen touha v duších žhavě plála dál

a Lásky zázrak novou závratí

kraj celý jímal v jara polibcích

a vůni květů dýchal na lidi.

Když míza stoupá v křehkých lodyhách,

když bílé květy líbá vlahý vzduch,

když ptačí zpěv zní trylkem svatebním –

to zázrak Jara vždycky vrací se

a Láska zase světu kraluje

a její píseň celým kosmem zní.

Je torsem symfonie píseň ta,

jíž slavně zvučel celý Eden kdys,

když štěstí bylo věčné pro lidi

a jaro tehda kvetlo bez konce.

Teď zbyl nám jenom melodie stín,

– však sladký dost pro bídu života –

jenž v duši lidské znovu zazvučí,

když Jara kouzlo zemi posvětí.

A v každém srdci touha rodí se,

a v každém srdci prudčej’ bije krev

a v každém srdci láska rozpučí...

Tak bylo tehda z jara na večer,

když v klášteře – až někde v Padově –

na galerii, která v širý kraj

své otvírala hrdé oblouky,

mnich Antonio vyběh’ zoufalý.

Od jitra časného měl v krvi jed,

sup jak by mythu útroby mu rval,

a ňadro někdo svíral k bezdechu.

Jak prchlý galejník byl děsem štván.

Dlel marně v zahradě, pak do cely

se uzavřel – však klidu nenašel

ni v samotách, ni – běda! v modlitbách.

Vzal knihu – brzy však ji odhodil,

jak písmena by v oči bodala.

Pak znovu marně těkal zahradou,

necítil vůni květů nádherných

a jejich barvy netěšily ho –

jen pořád cítil, že se blíží cos,

by zvrátilo mu základ života

a bezpříkladné jeho zbožnosti,

že jakýs přízrak v patách jemu jde

jak výčitka za hříchy smrtelné.

Tak Jidáš mohl asi trpět jen

za velikou svou zradu zločinnou...!

A marně pátral Antoniův duch,

co znamenat má mučivý ten vír,

zda boží trest či zkouška těžká jen,

či smrti přízraky či šílenství...?

A v nitru jeho pořád žár ten plál

a nikdy v žití trýzní takovou

mnich Antonio zbožný netrpěl...

A naposledy skoro bezduchý

šel v baziliky přítmí tišivé

a chtěl tam vznésti velkou modlitbu

před Spasitelem, jehož miloval

tak nevýslovně, jako andělé...

Však také zde... Jak věčné prokletí

se mramorové sloupy týčily

a zlatý oltář jak by propad se

a všecko kol ho těžce dusilo,

jak klenba chrámu naň by padala,

jak šílenství by vešlo v duši mu,

jak moře kdyby v něm se rozlilo,

jak věčná poušť by kolem zela jen.

A celý život marným se mu zdál,

že marně vzdal se svého bohatství

a marná byla jeho čistota,

jakoby zoufal v štěstí zbožnosti,

jakoby Bůh již nebyl nad zemí,

jak štěstí každé, každé spasení

mu bylo zašlo toho večera

a jeho muka že jsou bez konce...

Prch’ z chrámu jako štvaný Tónio

a spěchal chodbou k velké terase,

jež galerií byla zdobena.

O sloup se opřel, aby nepad’ již,

a chtěl se modlit... Ale nemoh’ zas.

– Jsem v ďábla moci? – duše tázal se,

Jen srdce slyšel tlouci v odpověď,

jen v prsou bouře divě řádila,

a v spáncích bila krve kladiva,

a celá hlava žhnula horečkou –

a zdálo se mu, že je zatracen

a neuvidí nikdy boží ráj...

Jak námořník, jenž hledí smrti vstříc,

jak odsouzenec na meč katův zří,

jak náměsíčný nocí bloudící:

tak zíral tupě dolů do kraje,

kde slunce rudozlatá monstrance

již dotekla se vrchů hřebene,

a v údolí šli lidé s polí již,

a ptáci pěli slední trilky své

a květy jara vůní opojnou

vzduch sytily. U paty kláštera

pad’ v jeho oči všední lidský zjev.

Muž zralý, silný jako Tonio.

Byl zdravý, brunátný, se zápalem

své pole kypřil v tuhé lopotě.

Teď hlavu zdvih a pohled k vesnici

a náruč svoji rozpřáh, zajásal:

– Můj sladký syn a moje Aneta! –

A v chvíli přišla k němu spěchajíc,

hle, mladá žena s hoškem buclatým...

Ji zlíbal v čelo a pak hoška vzal,

jenž usmíval se v bílé košilce,

a celoval ho dlouho vášnivě...

V tom velkém štěstí prostých lidí tří

byl čistý souzvuk chorů andělských.

Pak žena rýč, a muž si hoška nes’

a ku své chatě zvolna kráčeli,

až za pahrbkem nízkým zapadli...

On viděl vše, o sloup svůj opřený,

to celé štěstí lidské trojice,

a Antonio dosud nepoznal

tak z blízka život chudých hříšníků

a jejich nízké štěstí pozemské –

a snad je nechápal či chápal snad:

Vír v jeho hlavě každou vteřinou

se měnil v orkán pouště písečné,

až náhle se mu v očích zatmělo

a jako stožár bleskem podvrácen

kles bez vědomí k dlažbě kamenné

a v mrákotách se skácel bezduchý.

Noc vzešla brzy světlá, královská.

Na nebes klenbě temně azurné

snad všecky hvězdy vzplály v jas.

Snad v zlaté době jarních slavností

Noc přišla se Dnem v kráse závodit:

tak byla smavá, skvělá, mystická!...

Pak z mrákot probudil se Tónio

po bezvědomí dlouhém, tíživém.

Vstal svěží, pružný, jakby obrozen

a němě zíral v zázrak noci té.

Byl kliden již a velkou hádanku

své smutné trýzně viděl jasně teď.

A na kolena klekl, ruce zdvih’

i oči k nebi a pak modlil se,

ne, volal spíše v zbožné vroucnosti,

ve žhavé touze býti vyslyšen,

že smilování bude v nebi dost.

A tak se modlil k hvězdám planoucím:

– Ó nejvýš milosrdný Bože můj!

Ó pane můj, ten hřích já neznal jsem.

Já nikdy o něm v písmech nečetl,

od učitelů nikdy neslyšel...

A přec to hřích, vždyť zaň ty’s trestal mne.

O nejvýš milosrdný Bože můj,

já o tom hříchu neměl tušení,

ba cestu v něm jsem viděl k svatosti.

Já mnil, že člověk nejlíp učiní,

když jenom Tobě žije na zemi.

A v tom byl blud a rouhavý jen hřích.

Teď mysl moji osvítil jsi v ráz:

Ty’s proto lidi lidmi učinil,

by lidský život žili na zemi,

a proto jeden zákon dal jsi nám

i přírodě, by věčně plněn byl.

Však já se vymknul tomu zákonu,

jak bludný lidský k tomu sved mě řád,

jejž člověk hříšný mohl psáti jen

a člověk, jenž byl Tebou zavržen.

Toť hřích můj velký... Já však spáchal jej

jen z lásky k Tobě, Pane, veliké!

Ó nejvýš milosrdný Bože můj,

ty neskončený ve své milosti

a přebohatý v odpuštění svém,

mou vyslyš prosbu žhavou, pokornou:

Buď odejmi mi pouta člověctví

a vznes mě s této země k Sobě výš –

anebo dej mi, bych se mohl stát

zas člověkem a jako člověk žít,

jak věčný káže zákon Přírody:

ó dej mi, abych mohl k hrudi své

jak otec vinout synka drobného,

jej celovat a hýčkat vášnivě,

být chotěm, otcem, celým člověkem

a porušený splnit zákon tvůj...

Tak k nebi tklivě chvěl se jeho hlas,

v tom hlase plakal život zmařený,

v tom hlase lkala otrávená krev

a žalovalo mládí ubité

a mladé srdce k smrti zbodané.

A v hlase celá duše letěla

až k trůnu nebes... Brzy vyslyšen

byl žhavý výkřik duše zmučené

a s milostí svou dlouho neváhal,

ten, k němuž volal s takou důvěrou

a jehož Bohem pojmenoval mnich:

Hle, před ním náhle světlo mystické

se rozzářilo jasem slnivým

a před užaslým mnichem v blaženství

se zjevil drobný hošík buclatý,

tak malý, bosý, v bílé košilce,

tak krásný, že ho mohla chovat jen

jediná matka v celé věčnosti.

A v očkách plál mu úsměv nebeský

a kolem hlavy božství majestát.

Mnich zíral němě na zjev milostný

tak sladký, něžný a tak velebný.

A otevřelo dítě ústka svá

a promluvilo hlasem přesladkým:

– Bůh, Antonio, slyšel prosbu tvou,

sám syna svého k tobě posílá,

by tvým byl synkem tolik touženým.

Mě přiviň k hrudi jako dítě své!...

Tak praví legenda. Na terase

byl Antonio mrtev nalezen

až pozdě k ránu v jitřním úsvitu,

když mniši všude marně hledali

a nevěděli, kde je Tónio.

A z jeho oka zářil štěstí jas.