LEGENDA O ROLANDOVĚ ROHU.

U svatého Víta kdes mnohý věk a mnohý

máme v chrámě ukryty Rolandovy rohy;

a ty rohy tiše spí, kolem věčný boj náš hřmí,

kouří do oblohy.

Věk náš dávno zapomněl, jak ty rohy hrály;

hlas jich slyšet tisíc mil široširou dáli,

jak kdo na ně zatroubí, zní to lesů do hloubi,

přes hory a skály.

Zrazen, sevřen, opuštěn v divé bitvy palu,

Roland velký v tísni své, v nesmírném svém žalu

přitiskl k nim chvějný ret, zatroubil v ně naposled

tam u Roncevalu...

Staré rohy! Jak jsem dnes vzpomněl jich tak maně!

Snad už byl by právě čas vzít je v obě dlaně,

zatroubiti ze všech sil, do široka na sta mil

zatroubiti na ně!

Tuhá seč a tuhý boj – jak jej, Bože, zmoci?

Snad by rohu táhlý hlas letěl dnem i nocí

a v něm výkřik, prosba, žal, až by někdo přichvátal

přece ku pomoci.

Pohádko má stará, dík za útěchu tobě!

Nemáme však víry víc k nikomu než k sobě.

Kolem hory – Ronceval! Spěte, staré rohy, dál

ve chrámové kobě!

Marně zněl by ten váš hlas v dálku nad horami,

krásné sny by změnily na trpké se klamy.

Buďto vyrvem’ svoji zem, neb tu padnem’ s Rolandem,

ale vždy jen – sami!