LEGENDA O SMRTI JOSEFA PĚSTOUNA.

Byl podzim žití jeho takový:

dorostlí syni vyšli z domova

jak vyvedená z hnízda ptáčata

a vlastní hnízda sobě stavěli,

pojali ženy, děti rostly jim,

a šťastni byli; šla i Maria

a pobývala v domech synů svých

jsouc pomocnicí snachám zkušenou

při porodech i pracích domácích

a vnoučatům svým prvou družkou her

a prvým vykladačem života.

On Josef, tesař, také opustil

tak smutný nyní rodný Nazaret

a v Jerusalem přestěhoval se,

by blíž byl chrámu, místům posvátným

a hrobům mužů božích, proroků.

Sám zajisté on zbožným mužem byl,

jenž postil se, dny světil sváteční

a předepsané dával oběti.

A Bůh že v samotě mu pouze zbyl,

tož k Bohu přilnul. Vedle Boha však

byl Ježíš, jenž mu nad vše drahým byl.

Jej v duši měl jak poklad hřející,

jím žil, v něm nesl celou pýchu svou

a celou radost stařeckých svých dnů.

Když po dne skonu vyšel z dílny své

a na ploché se střeše usadil

a zadíval se v ohvězděnou noc,

tu nitrem jeho táhly obrazy

minulých časů, prošlé žití své

prožíval znovu v tichých vzpomínkách.

Nazaret viděl, viděl mladost svou

a prvé setkání své s Marií,

jak štíhlá klopíc k zemi tmavý zrak

se džbánem ke studánce stoupala.

I viděl chvíle, kdy si vědom byl,

že vzrůstala v něm toužná náklonnost

k té dívce málomluvné; viděl den,

kdy ptal se jí: chceš mojí ženou být? –

a ona jemu zaslíbila se.

I viděl den, kdy spatřil k hrůze své,

že v mateřské jest ona naději,

ač nepoznal ji... tenkrát tajně chtěl

jí lístek zapuzení navždy dát,

jak dovoluje zákon Mojžíšův –

však neměl síly; hrdost muže v něm

zlomila láska; nikdy neptal se,

čí dítě to, jež nosí pod srdcem,

a ona sama nikdy neřekla.

I viděl noc tu v chlévě pastýřů,

kdy bez přístřeší bludným poutníkům

se dítě narodilo; na nebi

ohromná hvězda zlatě zářila

pokorně ohon nad chlév svěšujíc,

a pastýři se sběhli vůkolní

a před robátkem malým poklekli,

jež k velkým věcem jistě určil Pán.

Jak drahým bylo mu to robátko,

když vztáhlo k němu tlusté ručky své

a v čistých očkách radost hrála mu!

Neb byly to zas oči Marie,

ty velké, tiché, hnědé průhledy

do pohádkových krajin věčnosti.

I viděl strasti toho útěku,

když před zlobou chtěl krále Heroda

skrýt drahé dítě: pouště, šelem vztek,

sluneční úpal, cizích lidí chlad

a smutný život v zemi egyptské.

I viděl návrat. Dítě vyrostlo,

a dražším byl mu ten syn člověka

všech dětí vlastních. Kvetla moudrost v něm,

v něm Hospodin měl zalíbení své

a jeho rty k své slávě otevřel.

I viděl den, kdy Ježíš odcházel;

jej zdržovat se neodvážili,

neb slovo Páně zavolalo jej.

Pak slýchal o něm. Valné zástupy

své duše nastavily jeho rtům,

Hospodin dal mu slávu zázraků,

dar proroctví a celou pravdu svou.

A stařec víckrát neviděl ho již

a bez reptání ten svůj osud nes,

ba ani stesk ho nejal, neboť znal,

že věcem toho světa ztracen jest,

koho si k službě zvolil Hospodin...

To všecko duše jeho viděla,

když zrak se díval v světlo bílých hvězd

a teplá noc ležela nad městem.

A stařec klidně čekal konec svůj,

bylť úkol žití jeho naplněn

a slavný úkol: jemu chudáku,

prostému muži nazaretskému,

Bůh v ruce svěřil mládí proroka,

snad největšího od dob Mojžíše.

I blížil se čas Noci Veliké.

V háv sváteční se město odělo,

a poutníci sem přišli z krajin všech

navštívit svatý Hospodinův chrám.

Den rozbřesk se, když v dílnu Josefa

vstoup římský voják hřmotným kročejem

a tato slova tesařovi děl:

„Pilatus z Pontu, správce Judey,

tak praví tobě, muži hebrejský:

Tři kříže zrob mi z dřeva tvrdého

a zítra dodej; na Golgathu dva

a třetí přines v soudní palác můj,

kde vezmeš za ně běžnou svoji mzdu.“

Tři kříže zrobil z dřeva tvrdého

a na popravní místo poslal dva,

pro třetí najal silnou oslici,

jej přivázal na tuhý její hřbet

a větev palmy zdvihnuv v ulici,

poháněl zvíře k místu soudnímu,

kříž odevzdal i obvyklou mzdu vzal.

O zlosynech těch letmo řekli mu,

že vrazi dva to, postrachové cest,

a třetí, vzpurník proti císaři,

dal králem Židů sebe provolat...

A v pátek bral se Josef k Golgathě,

by kříže prohled, dílo rukou svých.

Šel šumem lidstva. V duši starcově

neklidno bylo. Neznal důvodů.

Sny děsily ho v spánku za noci,

a za dne tíha na něm ležela.

Šel naslouchaje maně hovorům

o zločincích, jichž těla bělala

se s vršku popravního do dálky.

Lid těšil se ze smrti vrahů dvou

i vzpurníka, jenž chtěl jim králem slout.

Ba, tento prý byl větším hříšníkem

těch druhých obou. Bohu rouhal se.

A synem božím býti pravil se.

Mojžíše tupil. Sobot nesvětil,

ni přísných postů. Zákon zavrhl.

A Šalamounův chrám chtěl postavit

prý za tři dny! Tak lidská zněla řeč.

Na modrém nebi kříže kreslily

se s těly. Dole zástup hemžil se.

Vzhled Josef. Oči hrůzou rozevřel

a vzpíraje je na prostřední kříž

jak v polosnu stál. Lidé křičeli:

– Buď zdráv ty, nazaretský Ježíši! –

– Ty, králi Židů, buď nám nyní zdráv! –

– Eh, rouhači! – Ty, synu boží, ty! –

Zrak Ježíšův se chvilkou otevřel,

a vyslal v dálku pohled nevědomý.

A stařec stál a zíral v oči ty.

A vedle stáli kněží zákona,

a Josef slyšel: „Ajhle, smrti stín

na víčka nyní klesá rouhače.

Ze stánku chvátá jeho doufání,

dům pavouka má více pevnosti

než naděj jeho.“ „Rovna popelu

je vzácnost jeho, bláta hromadám

je vyvýšení jeho.“ „Potomci

se zděsí nad dnem jeho, přítomní

podjati strachem budou.“ „Z paměti

tak jako mrtvý vyjde, učiněn

jest jako rozražená nádoba.“

A Josef odcházel. A po cestě

to v duši jeho hřmělo, dunělo,

jakoby jakýs palác nádherný

v trosky se řítil. Duše sténala.

Pak chvíli ticho. Na to, jakby zas

v ni dopadaly těžké balvany:

– Bohu se rouhal! – Synem jeho zval se! –

– Mojžíše tupil! – Sobot nesvětil

ni přísných postů! – Zákon zavrhl! –

– Chrám Šalamounův troufal postavit

si za tři dny! – A duše starcova

sténala znovu. Vešel v dílnu svou.

Tu třísky byly, suky, piliny

z onoho kříže... Josef na zem kles

a šedou hlavu na ně položil

a cítil v nitru ticho. Bylo po všem.

Vše shrouceno a sříceno a mrtvo.

Jen balvan těžký vedle balvanu,

a mlčely. A krokem nehlasným

tam vcházel Anděl Smrti.