LEGENDA O STAROMĚSTSKÉM ORLOJI.

Spal národ, – orloj nebil mnohé věky.

Ve stínech, tichu, stopy krve v líci,

jež v koši zbledla nad peřejí řeky,

šli v dlouhé řadě naši mučenníci

tak noc co noc kol něho v bílé páře,

a jejich roucha nočním chladem vlála:

když k němu přišli, zastřeli vždy tváře:

spal národ – rafij na orloji stála.

Teď v půlnoci když plíží se tu řadem,

vždy vzplanou věrou mrtvé jejich oči.

Věk nový! Národ neudolán chladem!

Hle, zlatá rafij orloje se točí,

jak hodiny jdou, dni a noci s nimi,

jak nových roků slavné táhnou vjezdy,

a zima jaro, jaro honí zimy,

a slunce plá a kolem krouží hvězdy...

Věk dýchnul jarně přes mrazivá pole.

To víru v oku, sílu lásky v hrudi,

šli spícím krajem naši apoštolé,

tak nadšení, tak prostí a tak chudí,

zář plála svatá z duše jim i líce,

ti zvedli z lásky povržené dítě

na prahu chudých... Jasní se vždy více,

je den a není – jako na úsvitě.

Sic zvolna jen jak rafij ta jdem’ k předu,

vždy ještě smrť nám kývá, o klid loupí,

co naše je, dál svět ten jako z ledu

nám odpírá, žid tvrdý to a skoupý;

však nikdo již nás nezastaví v boji,

jsme dále dnes a dále budem’ zítra –

slyš, kohout volá starém na orloji,

jak zář by tušil budoucího jitra!