Legenda o štěstí.

Tři poutníci se sešli cestou k jihu,

do svaté země šli; kdes po Alpami

se sešli v horské krčmě. Číše vína

jim kynula po namáhavé cestě

a při té v hovoru se upoutali.

Děl první z nich: Já nepoznal jsem štěstí,

a proto jdu je hledat v svaté zemi.

Děl druhý z nich: Já lidské štěstí poznal,

však nestačilo představám mým z dálky,

tož do svaté jdu země, bych je poznal.

Děl třetí: Já jsem poznal lidské štěstí,

však příliš těžce na duši mou padlo,

že všady provází mne touto tíhou,

že snažím se, je zapomnít co nejdřív

a proto cesta má do svaté země.

Pak připili si a šli spáti všichni.

Ó lidské štěstí – jednou nepoznané!

Ó lidské štěstí – poznané jen zčásti!

Ó lidské štěstí – poznané až příliš!

Žel – každý musí hledat svatou zemi,

ať nepozná, ať poznal i ať příliš.

Jak možno jest, se nezamyslit nad tím?