LEGENDA O STŘÍDMOSTI.

Když po obědě zdřím’ si bratr Zeno,

gnom z blízkých hor vnik’ v jeho celu šerou,

kam oknem hvozd se díval s písní sterou,

kde vůní všecko bylo prosyceno.

A opatrně, by nevzbudil mnicha,

jak stín od podlahy ke stolu tihnul

a z korbílku si notným douškem přihnul,

mlask’ a se opět oknem vykrad’ z ticha.

A dobrý Zeno probudiv se chopil

se džbánku; však zřel dno tam s podivením

i kroutil hlavou jako spilý sněním –

vždyť věděl, před usnutím kam až dopil.

Tu chytrák dělal jednou jakby dřímal,

a chrápal v znamení, že dřímá pevně;

gnom přišel, pil, mnich vyskočil tu hněvně,

juž za ucho jej s hlasným smíchem třímal.

„Ty ničemo, ty frašný pekla zmetku!“

– Stůj, muži boží, suchých listů hlasem

gnom zašeptal, sám nasycený kvasem

mi dopřej blaha aspoň malou špetku.

Však s úroky já splatím všecko tobě! –

„Jsem žádostiv!“ děl Zeno pustiv gnoma.

A od té doby žíznivýma rtoma

gnom z džbánku mnicha píval v téže době.

A roky šly a bratři umírali,

jen Zeno jako jabloň plnokvětá

pod šedin stříbrem necítil svá léta,

vždy spokojenost, žert a rozmar stálý.

Stý slavil svátek a juž chápat začal

to dobrodiní, jímž gnom splácel jemu;

když opatem se stal, rád žíznivému

z hor přítelíčku nový soudek načal.

A za bratry pláč oči když mu zkalil,

tu myslil vždy: Byť každý z vás měl gnoma,

jenž pil by za vás žíznivýma rtoma,

tu jistě ještě dnes by Pána chválil

jsa před mrtvicí jist a rheumatismy

ve srdci svém i v tvářích samé růže,

pij, gnome, dál! Víc střídmostí se zmůže

než kropáčem a všemi exorcismy!