LEGENDA O SV. ALOISIU.

Svatý Alois stkvěl se nevinností,

jakou lilie má v bílé kráse,

ale ani lilie jí nemá,

neboť často drzý černý brouček

v její vonné nitro mlsně vnikne,

duši Aloise však ani stínem

myšlenečka hříšná neztemnila.

Krásnou lící těšil zraky lidí,

vonnou duší blažil duše jejich,

neboť ona na svých lehkých křídlech

vyletala v různé rajské sady,

hovořila s anděly a světci,

odlesk slávy rajské dolů nesla

dýchajíc jím na té smutné zemi.

Stalo se pak jednou tohle o žních:

Plavým mořem polí k podvečeru

procházkou svou kráčel Aloisius.

Na výletu rajském duše byla,

bez cíle šly oči po krajině,

šly a šly, až cosi uviděly.

Bujný hoch tam černovlasé holce

v stínu klasů život rozepínal,

líbal šíji, ňadra a tak dále –

Aloisi krev uhodila k skráním,

červená tma zapadla mu v oči,

duše náhle vrátila se z ráje,

mdle si sedla v umdleném svém těle

sténajíc nad strašným lidským hříchem.

Stará chůva hladila mu vlasy:

– Pane milý, co ti tíží duši?

Ukaž mi zas jasné svoje oči! –

„Annito, ach lidé hřeší, hřeší!“

– Ano, pane, nádoby jsme hříchu. –

„Viděl jsem dnes, Annito, ach viděl

na poli tam... přede tváří slunce...

pod nebem tak nekonečně čistým...

před vidoucím okem pána boha...

hocha s dívkou...“ – Ty můj milý bože –

chůva usmála se, – proto truchlíš,

proto věšíš hlavičku svou, pane?

Z takových chvil lidé původ berou,

v také chvilce zplodili i tebe

otec s matkou tvojí – nevíš, pane?

Pán bůh to tak všechno zřídit ráčil,

a my, lidé, jinak nemůžeme...–

Rozsmutnil se Alois ještě více,

ještě hlouběj hlavičku svou svěsil:

Jakže, takto byl dán život jemu?

V hříchu počat rodiči byl svými?

Jak teď pošle duši vzhůru k ráji,

když jí každý pohledem tam řekne,

každý z andělů a čistých světic:

v jakém pak to dole bydlíš těle?!

Jaký pak má příbytek tvůj původ!?

Ne už brouček, ale veliký brouk

padl bílé lilii té v kalich,

padl tam a ostnatými drápky

zurážel pel se stěn jejích bílých,

tyčinky jí rozlámal a strhal –

a tak vadl, vadl kvítek čistý,

ještě víc se hlava naklonila

těžkým hořem, nekonečnou mukou,

až hřích cizí, jenž dal život jemu,

tíhou zdrtil mládce Aloisia.