Legenda o sv. Blaženě.

Z jara kolem kláštera

hlučná svatba jela,

hudba hrála veselou,

až se okna chvěla.

Hudba hrála veselou,

výskali si hosti,

v klášteře se modlily

panny s horoucností.

Modlily se, zpívaly...

Což po světském zjevu? –

Jen ta sličná klíčnice

zapomněla zpěvu.

Ulekla se, zachvěla,

zarděla se v tváři:

mladé srdce šiří se,

temné oko září.

V klášteře je roků pět;

dlouho to, leč přece

touží srdce letmo ven

jako skřivan z klece.

V klášteře je roků pět

vzorem zbožné děvy –

z kláštera ji v jara čas

vábí ptačí zpěvy.

Z kláštera ji v jara čas

vábí výskot chasy,

nezpomáhá modlitba

ani vlhké řasy.

Mladá, sličná klíčnice

modlí se a smutí,

k Matce Boží před oltář

divný stesk ji nutí.

Pláče, vzdychá, naříká,

bojem hruď se zvedá:

„Klášter, Matko přesvatá,

duši míru nedá!

Prchnu! Na svět omladlý

sladké vábí chtíče,

za mne dveří opatruj,

za mne vezmi klíče!“

Skládá klíče, skládá šat...

a juž vrátky hradby

prchá panna soumrakem

za veselím svatby.

Kolem všude mládne svět;

ach, co milých zvěstí,

ach, co touhy blažené,

rozkoše a štěstí!

Ach, co vnad a radosti,

lásky rudých květů,

ach, co sladkých polibkův

v krásném božím letu!

Ach, co různých radostí

v takých letech pěti!

Na svém klíně uprchlá

dvé má něžných dětí.

Ale po všem veta zas

v desíti je letech:

v moře vlnách leží muž,

děti v rovu květech.

Z jásotu zbyl stesk a pláč;

hrozné, smutné chvíle!...

Bloudí žena křížem kříž

bez konce a cíle.

Bloudí v známých končinách;

ach, za krátká léta

žila štěstí, žila žal

za polovic světa.

Hledá blaha, klidu zas –

slza stkví se v oku –

jakého dal útěchou

klášter v prvním roku.

Ve známý ji nese kraj

ňader věčná hádka...

tichý klášter našla zas,

v hradbě volná vrátka.

Pláče, vzdychá – nádvořím

v malý chrámek kráčí,

k Matce Boží na oltář

oči zvedá v pláči.

Čelo její plno brázd,

vetchý vlas kol skrání,

z hloubi volá siný ret:

„Matko, smilování!

Hřešila jsem, zbloudila,

roditelko Krista,

kajícně jdu přetrpět

trest svůj v stará místa.

Nechť mě zazdí, vytrpím!

Ve zlém ňader vznětu

nenašla jsem štěstí přec

v šírošírém světu.

Nechť mne zazdí!“ – „Stiš se již,“

Matka Boží šepce,

„na svém srdci jako dřív

ustelu ti hebce.

Zbloudila jsi, kajícná,

vejdi k sester řadě,

nevíť nikdo posavad

o tvé tajné zradě.

Za tebe jsem konala

všecko po ta léta,

která Bůh ti vyměřil

ku poznání světa.

I té branky u hradeb

pro tebe jsem střehla,

s kůru písně zpívala

i v tvé lůžko lehla.

Vezmi šat i klíče zpět,

rouškou zaviň kštice.“

Šla; a svatou u sester

sluje kajícnice.