Legenda o sv. Felicitě.

Sbor křesťanů, – tři muže a dvě ženy –

že mrzké pověry je tíží vina,

zas v sobě hostí žalářové stěny,

zas k slavnostem se chystá Karthagina,

a zpráva radostná zní v městě celém,

že zazní divadlem řev dravých šelem.

Pod zemí v temnu žalářové cely

zní v zpěvu vážném hlasy mužů, žen.

To křesťané tam chvály Bohu pěli

v noc poslední, jež od smrti je dělí,

že žalářník byl ze sna probuzen

a naslouchá jat divnou zpěvu mocí,

jenž z hloubi země zvučel temnou nocí.

V tom divný zvuk zní k sluchu žalářníka,

zpěv umlká, v šum zmatený se mění, –

tam dole kdosi náhle hořce vzlyká!

Vstal žalářník a spěchá do vězení

a za branou, když prošla doba krátká,

ve vzdechy pláč se mísil – nemluvňátka.

Zjev podivný se zraku jeho skytá:

Dav odsouzenců v těsné směsici

a v středu jich tam žena Felicita

k svým ňádrům tiskne dítko plačící,

na tváři bol se mísí v něhu sladkou, –

hle, v temnu vězení se stala matkou!

Byl dojemný ten pohled v žaláři,

vzhled rodičky, pláč dítka usedavý,

že pohan cítil slzu na tváři

a s pohnutím pak Felicitě praví:

„Když vzdycháš teď, co počneš si, ó ženo,

až leopardů děsné postavy

svůj divý běh před tebou zastaví,

až tělo tvé v prach bude povaleno

a davem zazní pokřik jásavý?

To hrozné divadlo teď tobě skryto, –

až uzříš je, – co počneš, Felicito?“

– „Čím děsíš mne, to v svaté čekám touze,“ –

tak sklepením zní slova její temně.

„Co trpím teď, to trpím sama pouze

a naříkám, jak všecky ženy země, –

tam se mnou jiný trpět bude ve mně,

za něhož já tam spolu trpět budu.

Já neděsím se bolestí a trudu,

před spárem dravců, popraviště místem, –

vždyť za Krista tam trpět budu s Kristem!“ –

Klid velebný jí z bledé zírá tváře,

když Felicitu vedou ze žaláře;

ta, která včera smrti odpor kladla,

dnes pevným krokem kráčí do divadla.

Jí nevyloudí slzy do oka,

v tvář zděšení ni vzdechu v její ústa

zrak zvědavý a vřava lidu pustá,

když v před se řítí šelma divoká,

ni děsný řev a dravce pohled litý,

jenž v písku smýká tělem Felicity,

ran bolesti, proud krve ni meč kata,

když před sebou zří druhů těla sťatá,

ni nemluvňátka pláč a bolné vzlyky...

Tak v smrti Kristus sílil mučeníky!