LEGENDA O SV. HUBERTOVI.

Kdys v smutku černým hvozdem jel,

tu mezi stromy světlo zřel

a v úžasu se nenadál,

že velký jelen před ním stál,

zřel skrze větví hustou mříž,

jak v parohách mu hoří kříž.

On zjevení se toho lek’,

a s koně do trávy se smek’,

a v zbožné úctě na zem klek’,

jak v oken záři setmělé

jej v nejednom znám kostele.

A pak se zved’, zas na kůň sed’

a sotva k jelenu zrak vzhléd’,

sjel v propast hned svět jeho běd,

on cítil, že to velký trest

za jeho velkou vinu jest,

za nesmírný ten k honbě chtíč,

jímž zmítán byl jak dětmi míč,

že cítil v duši boží bič,

jenž stále hnal jej dál a pryč;

však zároveň to duši lík,

tak jet a nestát ani mžik.

V ráz sňal mu s duše všecku tíž

ten zářící a velký kříž,

ať k hradu jel, ať ku městu,

vždy jemu svítil na cestu.

A kudy jel, se před ním skvěl,

ať plála skála, hvozd se tměl;

on druhdy divoch, stal se tich

ve světla toho paprscích,

ba zamyšlený nad světem

se měkkým stal, až dítětem.

I jeli dál kol strmých skal,

dnes jelenův kříž divně plál,

i cítil v pevné naději,

že jistě někam dospějí,

neb po klidu on hrobu práh’,

ret chvěl se jemu v modlitbách;

i odevzdal se Pánu jen,

spěl dále všemu odcizen.

Skrz granátový prošli háj

ve divný kraj, byl jako báj,

v něm třtiny hrály na šalmaj,

nebylo živých lidí v něm,

jen zem voněla kadidlem,

vše stráně plály růžemi

a vody hrály pod zemí,

v opály tála nízká kleč,

a ptáci měli lidskou řeč;

vše stromy, které minuli,

jim lidskou tváří kynuly,

a šklebu vzdor a drsný smích

již vymizely dávno z nich,

že byly smavé, růžné tak

a nevinné jak dětský zrak,

zřel mnohé známé v řadách jich...

A jejich běh se dále mih’.

Ve stínu obrovitých skal

v řetězu z růží Satan spal,

a líbezně se ve snu smál;

neb Anděl, který nad ním bděl,

mu do snu písně míru pěl,

že bělet začly v pohnutí

mu konce dračích perutí...

Zřel, prch’ mu půvab mladých jar

i všeho čár a on byl stár

a stále z toho světla pil,

v ně celičký se zakotvil,

jenž za ním cválal ze všech sil.

On všecko měl, ba víc, než chtěl,

až svět i sebe zapomněl.

Pak v pusté vjeli pohoří

a srázy šlo to ku moři,

vstoup’ chutě jelen v slanou tůň,

tu v děsu Hubertův couv’ kůň,

leč on jej bod’, s ním do vln stoup’,

kříž jelenův plál jako sloup,

vše v plamenech, svět blesků pln,

a oba zhltil příval vln...

A Hubertu vše tálo v tmách,

v sluch vod šum slyšel po kapkách

a kapky jak se zpěnily,

se v slavnou hudbu měnily,

tak dojemnou, tak líbeznou,

tak jásavou, tak vítěznou,

že oči světlu otevřel

a v Ráji stál a Pána zřel,

k tomu se tulil jelen blíž

a mezi parohy měl kříž.

Ó, myšlenko, za kterou jdem’,

ať bouřným dnem, ať klidným snem,

ať do bolu nám, do žertu,

plaň vždy jak jelen Hubertu,

nám Ariadny budiž niť

a ve přístav nám spásy sviť!