Legenda o sv. Julii.

Děl Euseb k ní: Ty dobrá, milá, tichá,

jsi mého srdce skvost a domu pýcha.

Do světa musím, moře drahou temnou,

ty věrná, dobrá, zdali půjdeš se mnou?

A ona řekla: Půjdu ráda, pane,

ať, co se jednou státi má, se stane!

A jeli dlouho siným, bouřným mořem,

jen s vírou ona v srdci, on však s hořem.

A jeli dlouho sinou moře plání

a on k ní pravil v smutném zadumání:

Buď ženou mou, ty dobrá, milá, tichá,

jaks mého srdce skvost a domu pýcha!

A ona smutně řekla: Díky, pane,

mně v hloubi duše jiné světlo plane.

Však nehněvej se proto, věrně stále

ti sloužit chci. – On ztich’ a jeli dále.

Děl Felix, zpupný tyran na Korsice:

Tvá otrokyně krev mi žene v líce.

Tvá otrokyně růže vonná, bílá,

mou musí býti, pověz, kam se skryla.

Proč s námi nepije, netančí v davu

děv ostatních? Však napravím jí hlavu!

Ji darmo Euseb volá. Nech mne, pane,

mně v hloubi duše jiné světlo plane!

A Euseb pije večer, v noc a z rána;

zvou s posměchem juž dívku před tyrana.

A Euseb pije – pokornými slovy

co Julie se vzpírá tyranovi.

A Euseb dřímá, neví v tom, co svítá,

že na kříž jeho věrná duše vbita.

Že visí na něm dobrá, milá, tichá,

skvost jeho srdce, domu jeho pýcha.

Hřmí moře, pěny metá ke skalisku,

kde hrubě ztesaný kříž trčí v písku.

A na něm visí bledá mučennice,

svit míru bledé oblévá jí líce.

Sem chvátá Euseb, úzkostí se třese

a kytku bílých růží v ruce nese.

O stupně kříže bije čelem, vzdychá:

Ty dobrá moje, věrná ty a tichá!

A s kříže dýše, s tváře mrtvé splývá

ten odlesk míru jako píseň snivá.

A v srdce padá jemu zoufalému

a jejím sladkým hlasem šepce k němu:

Dík za růže, je sladká jejich vůně,

jen o to prosím z míru svého tůně,

by také tys moh’ brzy říci: Pane,

mně v hloubi duše jiné světlo plane!