LEGENDA O SV. PROKOPU (I. ÚTĚK.)

S vichrem liják svatbu slaví,

hrom jim k tomu tluče v buben,

blesky jsou jim pochodněmi.

Jak to padá s hustých mračen,

jak to hvízdá šumným borem,

hučí, píská, stená, výská,

praští v lese, úpí v skalách,

a krůpěje deště v tanci

poskakují divým tryskem!

Jaký vír a jaká vřava!

Co to letí nade hvozdy

jako dlouhé, šedé stíny,

co se míhá nad propastmi

postavy jak tajuplné,

co přes tesů holé lebky

točí se jak v plachém zmatku?

Jsou to mračna různotvárná,

jež bouř honí bičem blesku

ze dna moře kolem světa?

Mračna z dálky – ale z blízka

z mračen těch se drápy vinou,

černé nohy, dračí křídla –

bože! to je smečka ďáblů!

Kam to letí v této noci?

Letí dále, letí stále

nad údoly, nade hvozdy,

blesk před nimi, hrom za nimi,

do křídel jim vichr pere.

Divá jízda, nekonečná!

Letí a v svých nesou pažích,

na zádech a ve náručí

trosky soch, to zbytky model,

domácích to, starých bohů,

které nyní vyhošťuje

nová víra z české země,

které kácí v svatých hájích

ruce, jež k nim spínaly se.

By je skryli před záhubou,

v cizinu je unášejí.

Divá jízda, nekonečná!

Hle, tam pět jich, ďáblů starých,

sotva nese těžkým vzduchem

trosku sochy Tříhlavovy;

dva má pouze obličeje,

třetí jemu rozdrtila

rána mlatu hromovitá

z ruky kněze nové víry.

Tam dva vlekou sochu Lady,

celou ještě nedotknutou.

Svarohem ten pracně strká,

Velesa ten vleče mrakem,

a ti druzí malé sošky

šetků, skřítků, domovníčků,

šklebící se, trpasličí;

jiný sotva držet může

misky, číše, obětnice,

trojnohy a popelnice.

Těžký let a namahavý!

Ba i zdá se, že bůh nový

teď se spolčil s živlů vádou:

lijavec a blýskavice

v tvář jim šlehá bez ustání,

na křídla jim padá mlha,

a ten vítr v divém shonu

v kotouč stáčí jejich řadu,

zmítá jimi, strká jimi.

Hrozný vír a děsná vřava!

Z lesů trčí plochá skála

jako stůl. Sem zaměřili,

složili zde těžké břímě,

každý sedl na svou sochu,

oddýchali dlouhou chvíli,

jazyk rudý vyplazivše

a sklonili černá křídla.

„Jaký nečas! věru, bratří,“

nejstarší všech jal se mluvit,

„umdlen jsem tím hrozným letem

víc, než na ďábla se sluší.

Slyšte radu: nedaleko

odtud v skalách, v černých hvozdech

neznámá sluj tmavá zívá,

prostranná jest, vlhká není,

měkký mech jí stěny kryje,

jak by sám zval k odpočinku.

Na mou věru, ve sluj tuto

složme těžké břímě svoje,

noc a den tam zdřímněme si.

Snad ulehne živlů váda,

blesk snad zhasne, vítr stichne

a my zítra v noci stínech

dále, dále poletíme

z nevděčné té země české.“

Přijato hned celým sborem,

hlučně celý dav se zvednul,

břímě své zas chytil rázem,

vznesl s ním se do povětří –

a zas dál to jelo, hřmělo,

v čele všech, kdo návrh dělal.

Na cestu jim blesky plály,

hvozd pod nimi stenal, úpěl,

jako proutí ohybaly

stověké se, šeré duby,

se skal valily se řeky.

Jako tlumy tmavých mraků

jen se mihla ďáblů smečka

a zmizela v černé noci.