LEGENDA O SV. PROKOPU (II. V JESKYNI.)

Neustal hrom hučet v skalách,

dešť se líti s oblak proudem,

blesk se míhat, vichr výti,

ale v letu mezi mraky

ustanula smečka ďáblů,

jak jim z dálky mezi lesy

kynul černý jícen sluje

jako brána k peklu děsná.

Zavýskli, se zachechtali,

jakby vítr dal jim křídla,

vjeli rychle úzkým vchodem,

protáhli se s trosky bohů,

zmizeli jak stíny v sluji.

Prostranná sluj suchá byla,

jako satan předpověděl,

skalné sloupy klenbu nesly

krápníkovou, mech se chytil

zelený a pěkně šedý

na kořeny starých stromů,

které jako mocné žíly

protkávaly celou klenbu.

Sem tam v koutech suché listí

sladkým dechem podjeseně

zavonělo, sotva noha

zapletla se v jeho snítky.

Sotva zvěř tu skrýši znala.

Hustá tíseň keřů, větví

kryla vchod, že ani jedna

nevpadla sem kapka deštná.

Útulná tma rozložená

kryla vše, jen blesk se mihnul

slabým kmitem skrze houští

a zas hasnul – pouze šelest

deště v listí neustával.

Ukryli sem staré modly;

urvali pak balvan velký,

zakryli jím jícen sluje,

usedli pak v polokruhu

do mechu a v suché klestí,

smáli se a pošklebali,

mlaskali a hovořili.

Bylo jim zde dobře v suchu.

Ozvěnou hrom hučel z dáli,

ozvěnou jen kapky deště

šelestily jako v snění,

vítr stich, že bylo náhle

slyšet každé hnutí v lese,

jak praskalo klestí v mechu

pod útěkem plaché zvěře,

jak zaskřípla stará sosna

třímající v objetí svém

supí hnízdo, plné mláďat,

jak se utrh kámen s štítu

skaliny a dál se šinul,

a ty všecky jednozvuké,

tajuplné, bájuplné

hlasy lesa o půlnoci.

V hlubokém tom utišení

bylo náhle slyšet kroky

vzdálené, však bližší stále,

šelest, jak by rozhrnoval

někdo větví hustou clonu,

jak by dral se skrze houští;

teď juž blízko vedle vchodu

zněly jasně tyto kroky

těžké, přísné, dál a blíže

jak by kdos vchod sluje hledal.

Ulekli se ďábli rázem,

hlavy stiskli dohromady,

pak se znova rozesmáli –

kdož by moh je tady rušit!

V tom však zaduněly rány,

těžké rány, jako mlatem

na balvan, jenž otvor skrýval,

těžké tak, že zachvěly se

stěny skal, že vyplašený

z houštiny pták vylít s křikem

a se vznášel v dlouhých kruzích

na šumících, těžkých křídlech.

Balvan chvěl se, povoloval.

Vzchopila se ďáblů smečka,

s rykem ku vchodu se hnala,

všichni tlačit pomáhali:

opřeli se v půdu patou,

jeden čelem, druhý zadkem

tlačili, a řetěz pevný

spletli z rukou, noh a křídel.

Ale rány nepřestaly,

hřměly dále bez ustání,

balvan chvěl se, povoloval,

ďábli víc a víc jej tiskli –

těžký zápas k nepopsání!

Rána hromu zaduněla;

uhodilo vedle sluje

až v základech zem se třásla,

obrovský dub, nade slují

jenž své větve rozprostíral,

hořel jako jasná svíce,

blesk si z něho tříšky krouhal,

sjel po hladkém kmenu dolů,

smek se v skálu jedním skokem,

balvan rozstřík v čtyry kusy,

s rachotem jenž valily se

v sluj a strhly svojím letem

ďáblů rej, jichž řetěz hustý

roztržen se kolem svíjel.

Za balvanem ale běda –

jak by blesk byl jeho poslem,

veliký muž objevil se,

černovlasý, černovousý,

v říze hnědé, provaz bílý

kolem beder, v ruce svojí

obrovskou hůl s křížem zdvihal,

a tím krokem, jenž již z dáli

zlekal ďábly, teď se blížil,

nadlidský, pln velebnosti.

Svíjících se, stenajících

ďáblův ani neznamenal,

z hořícího dubu urval

velkou snět, jí zamáv vzduchem

pochodní jak plápolavou,

napřed strčil svou hůl s křížem

a pak vešel do jeskyně.

Pochodeň svou zatknul v skálu,

rozhlížeti jal se kolem.

Polekaná rota ďáblův

ukryla se v kouty sluje

neb za sochy starých bohů,

on však vida jejich tváře

šklebné, zlobné, posměvačné,

strhl s beder provaz bílý,

spletl důtky uzlovité,

zvolal bleskem jako bouře:

„Jmenem Otce, Syna, Ducha“

a juž jal se ďábly mrskat

z koutů, kdež je všecky plašil,

až se jeho pod nohama

svíjeli, pak jedním rázem

vzpjali se a k stropu vznesli,

vyrazili s třeskem děsným

díru v klenbě, ještě zasáh

hrozný provaz, lítající

jak blesk bílý šerem sluje,

kopyto neb křídlo dračí,

a již po nich ani stopy.

Ustál mnich v své těžké práci,

bedra převázal si opět,

berlu s křížem pozved k nebi,

klekl na zem, hlasem velkým

zapěl, až tím skály zněly:

„Hospodine, pomiluj ny!“

Dopěl a pak ještě dlouho

klečel vroucích na modlitbách.

Bouře přešla a skrz otvor

vyražený letem ďáblů

dívaly se do jeskyně

poprvé snad od stvoření

veliké a zlaté hvězdy.

Tak se Prokop, sluha boží,

ubytoval na Sázavě.