LEGENDA O SV. PROKOPU (IV. RARACH.)

Bylo šero v jeho sluji,

když se vrátil, sotva oko

rozeznalo rozházené

balvany a trosky kolem,

jež se tměly vstříc mu v dáli

jak podzemní, zasypané,

staré město v rozvalinách.

Umínil si Prokop svatý

ukliditi trochu z cesty

touto spoustu: balvan jeden

za oltář mu sloužit mohl,

za stůl jiný, místo lože

na hromadě klestí v koutě,

podhlavničkou měl být jiný;

ostatní chtěl vykliditi

a z nich malou zídku složit

kolem vchodu svojí sluje.

Našel si dvě suchá dřeva,

rychle třel, až oheň chytil,

až skočila z troudu jiskra,

za ní slabý proužek dýmu,

jemuž brzy ve zápětí

trysknul plamen oranžový;

zapálil tak velkou dračku,

v skálu zatk ji a juž počal

odklízeti spousty skalin

zpívaje si při své práci

velkým hlasem, který klenby

odrážely mocným echem,

oblíbenou píseň svoji:

„Hospodine pomiluj ny.“

Rudé světlo vyloudilo

dlouhé, černé stíny všemu,

ty se vlékly dlouhou řadou

po stěnách a po klenutí,

jako hadi objímaly

celou sluji; časem spadla

s uhořené dračky slza,

rudá slza padla na mech,

jenž jsa vlhký syčel chvíli.

V těchto troskách a v těch stínech

rozháněl se obrovitý

mnich a házel rukou smělou

staré modly zpřerážené,

teď z nich oltář a pak lože

rukou skládal neumělou.

Náhle v práci zastavil se,

ruka vázla, noha couvla,

jak hnul sochou Svantovíta,

slyšel ostré zaupění,

jak by mladé vlče vylo.

Myslil zprvu, poraněné

že snad zvíře za brlohu

vynašlo si tuto sluji,

by zde tiše dodělalo.

Skočil rychle, strhnul dračku,

svítil blíže a juž žasnul;

u nohou se cos mu tmělo,

chlupatý a černý kotouč,

modly roh té divné zvěři

prsa tísnil sténající.

Odvalil hned Prokop balvan

a teď teprv v tvář se díval

svému hostu: viděl rohy

nízké, trochu zakřivené,

rudý jazyk, oko malé,

blýskající rudým žárem,

ústa pěnou postříkaná

špinavou, dech cítil sirný.

Potvůrku si chytil za krk,

obrátil ji více k světlu,

kosmatý zřel ocas tvrdý,

na lopatkách houpala se

malá křídla netopýří,

konec jejich s drápem ostrým,

v kopyta se kryly nohy.

Usmáti se musil Prokop,

jak to vyžle šklebilo se,

opici hned a zas vlku

podobné v svém pitvoření.

Ze všech stran si svítil na ně,

požehnal je křížem svatým:

„Azazeli, pekla zmetku,

proč se svíjíš u mých nohou?

Jdi a vrať se v místa pustá,

skučíš jen – nuž odpovídej!

Neznáš řeči? Jmenem Boha

Stvořitele, Spasitele

zaklínám tě; pověz nyní,

co tu chceš? – jsi raněn, zmetku?

ukazuješ k vchodu sluje?

zasáhl tě včera balvan?

Nepochopils ještě, bleskem

že mi Pán sám klestil cestu,

dračí plémě, rode hadí?

Chci, bys mluvil, jak tvé jmeno

mezi duchy ztracenými!

Vrčíš jen jak vzteklé štěně –

ra, ra! nuže, sluj mi ,Rarach‘.“

Zatknul zase Prokop dračku,

utrhl kus šatu svého,

léčivých naň kladl bylin,

jež natrhal ráno v lese.

Klekl k zmetku, s usmíváním

obvázal mu poranění,

s beder sňal svůj provaz bílý,

do kozelce čerta svázal;

nebo nejmíň lze mu věřit,

když mu děláš dobrodiní.

V pravici vzal hůl svou s křížem:

„Nyní mluv a zpovídej se,

kdo jsi, jaká tvoje zloba,

rci, čím hřešíš proti Bohu,

rci, čím hřešíš proti lidem,

rci, čím chtěls mne pokoušeti.“

Ďas jen vrčel a se šklebil.

„Jak, ty nechceš odpovídat?

Připravím ti horkou lázeň!

Zpovídej se – svádíš lidi

ku krádeži, ku opilství,

ku smilství a ku rouhání?

Mlčíš, nuže, já teď mluvím.“

Při tom statně holí mlátil

v záda zmetka, jenž se svíjel,

vrčel jen a stále šklebil.

„Jmenem Boha zaklínám tě,

Azazeli, do třetice:

mluv, zda vjíždíš v těla lidská,

vzněcuješ v nich vztek a chlipnost,

v modlách ukrytý se chechtáš,

žertvy sníš vždy místo bohů?

Mlčíš, nuže já teď mluvím!“

A zas holí ďábla mlátil,

jenž se svíjel a jen vrčel.

„Zlomyslný, potutelný,

škodolibý posměváčku,

znám tě, znám, juž nemýlím se,

malý zmetku, teprv učeň

řemesla jsi ďábelského.

Jen mně pěnou jedovatou

neposlintej obě ruce!

Nejmenší jsi, malicherný

šotek, jenž si blázny tropí

z moudrých lidí, bohumilých.

Tys na kápi všehomíra

rolnička ta vysměvačná,

která v děsný hovor živlů

syčí vždy svůj ostrý výsměch;

tropíš samé maličkosti,

podpichuješ, podpaluješ.

Viď, teď jsem ti trefil v notu?

Když chce poutník unavený

píti v lese ze studánky

průhledné a křišťálové,

ropuchu v ráz hodíš do ní,

jež mu bahnem zkalí vodu.

V jeseni ty nad močálem

bludičkou se často míháš,

s pravé cesty svádíš chodce;

poustevníka v rozjímání,

který vidí sedmé nebe,

šimráš v nose, proměněný

v malou mušku, tak že kýchne,

do klekátka vrazí hlavou,

zakleje a spadne s nebe.

Zhasíš světlo ve průvanu,

abys lidi k zlosti vzbouzel,

schováváš a zastrkuješ

různé věci, a když v shonu

celý dům je pracně hledá,

skrčen kdesi v koutě stropu

ty se chechtáš z plné duše.

Na nůž, který vrah si brousí,

když jej k cíli vést nemůžeš,

aspoň plivneš, aby ostří

rychleji se utvořilo.

Dívkám, které při měsíci

pro vodu jdou ke studánce,

zdviháš sukně nad kotníky,

k pokušení mladých hochů,

již za nimi z dálky míří.

Zlobo v lidech, zlobo v zvěři,

zuříš v lišce polapené,

že prokousne ruku lovce,

spáre supa, trne růže!

Viď, že uhod jsem tvé hříchy,

dost máš ran, měj rozhřešení!

Jmenem Otce, Ducha, Syna –

vševládného Hospodina,

vynes zlobu z mysli svojí,

buď mým sluhou poníženým!

viz tu kříže svaté dřevo!

Mlčíš jen a zrakem svítíš?

Chceš zde býti mojím sluhou?

Vrtíš sebou, vida, brachu,

teď mi lízáš obě ruce!

Chceš být vděčný, mlčelivý,

pravdomluvný, prázdný klamu?

Slibuješ mi polepšení?

Dobře; ale za své hříchy

za pokání ve kozelci

přes noc celou svázán budeš.“

Domluvil a chytil čerta,

odnes v kout jej – ten se ztišil,

pouze jeho oči bleskné,

zelené a plápolavé

svítily tmou šeré sluje.

Dračka dávno dohořela.

Prokop zůstal na modlitbách.