LEGENDA O SV. PROKOPU (IX. DIVNÍ HOSTĚ.)

Mnoho roků rychlým křídlem

přes Prokopa letlo hlavu,

co žil v sluji na Sázavě.

Pod večer se z lesa vracel

Prokop prací unavený.

Stíny táhly se juž dolem,

každý strom, jak hnul se vítr,

se snětí zdál tmu se střásat;

v úžlabinu zabočiti

Prokop chtěl v svém zadumání,

když tu slyšel lidské hlasy:

zachvěl se – po řadě roků

opět první lidské hlasy.

Cítil náhle slzu v oku,

zastavil se – slouchal dále,

hlasy různé blížily se.

Kdo to jen sem zbloudit mohl?

Klesť praskala pod nohami

osob, které blížily se;

teď juž mezi haluzemi

rozeznával černé pláště,

dlouhé hole, jako berly,

klobouky, jichž velká střecha

stínila tvář cizích mužů.

Cizím hovořili hlasem,

jemuž Prokop nerozuměl,

poznal jen, že jsou to mniši,

z posuňků a šermování

rukou, z cesty zabloudilí

a se v tuhém octli sporu,

kam as nyní zaměřiti.

Rozhrnul teď rychle větve,

předstoupil a hlasem velkým

po latinsku oslovil je.

„Pokoj s vámi, bratři v Pánu!“

Se všech stran jej obklopili,

podávali jemu ruce,

latinou teď hovořili

všichni jeden přes druhého,

kudy cesta k Vyšehradu,

kdo jest on, kde jeho domov,

by šel s nimi provodit je.

Jedni od hlavy až k patě

prohlíželi jeho oděv,

druzí opět cizí řečí

rozkládali mezi sebou,

a zas k němu po latině

prosbu vznesli, by v své chatce

noclehu jim dopřál vlídně

a pak zítra vyvedl je

z hloubi lesa, jehož vlny

ze všech stran je obklíčily.

Pousmál se vlídně Prokop,

zaved mnichy v svoji jeskyň,

omlouval se, že jest chuda,

jak se sluší poustevníku.

Mniši zvědavě a plaše

do kola se rozhlíželi.

Kde co měl, jim všecko snesl:

mléko laňky, medu plásty,

vodu zřídla, a pak jal se

na zemi jim stláti lože.

Rozdělal též v krbu oheň,

pak v střed jejich posadil se,

naslouchal jich rozhovoru.

Zvěděl, že jsou mniši z Němec

a že bloudí celým světem,

víru Krista hlásajíce;

zvěděl, že sám papež z Říma

dal jim k tomu povolení

a že císař římský do Čech

sám je vyslal na vyzvání

Oldřicha, jenž v Praze sídlem,

aby v Čechách pomáhali

šířit pravou víru svatou.

Mluvili též o jednotě

církve, která všecky různé

kmeny pojí jednou páskou,

chválili svůj klášter doma,

neradi jejž opustili.

Haněli ty české lesy

neschůdné a nekonečné,

i řeč – jež jim byla cizá.

Na konci když najedli se,

odříkali zpěvným hlasem

nešpory své po latinsku

a pak cestou unavení

svalili se na mech v lože,

a jak padli, usnuli hned

všichni spánkem spravedlivých.

Neusnul však svatý Prokop;

nad ohništěm, které hasnouc

v popel skrývalo své žáry,

seděl v bolném zamyšlení.

Cítil náhle, jeho duchu

že se propast otevírá

hluboká a nekonečná.

Blahý pocit jeho štěstí

zmizel bleskem v této chmuře.

která jako pavučina

jala v sítě jeho duši.

Sama sebe jal se ptáti:

Čím jsi byl zde v této poušti

svému lidu, svojí vlasti?

Sobě žils jen, ovšem v klidu,

ale rovněž v nečinnosti.

Je ten život, který žiješ,

zcela tvůj, bys dle své vůle

tak jej skrýval všemu světu?

Nebyls víc než pařez suchý,

v pralese jenž mrtev dřímá,

v letě halen v suché listí,

v zimě pohřben v hustém sněhu.

Snil a zahleděl se dlouho

na mnichy kol dřímající,

a ve vlastní zpovědi své

pokračoval tich a smuten:

Hle, ti vlast svou opustili,

pěkný klášter, opatřený

pohodlím, kde v lepší službu

obětovat mohli nebi

žití svého květ i plody.

V neznámý kraj vydali se,

v neschůdné ty černé lesy,

hledají a snad též najdou

cizinci, co tys juž dávno

měl pro lid svůj učiniti.

Němci jsou a po latině

chtějí mluvit k bratrům tvojim,

jednou rukou chtějí podat

světlo víry, druhou ale

vyrvat otců jazyk svatý.

V jedné nesou symbol kříže,

v druhé ukrývají kleště.

Běda, nyní se juž octli

na prahu tvé domoviny,

k Praze hledají už cestu.

Oldřich, kníže, sám je vyzval,

a ty, který měls juž dávno

svému lidu kráčet v čele

roven sloupu ohnivému,

řadu let, zde ztajen, ukryt,

neznám plodný život trávíš.

Prokope, tys hřivnu svoji

zakopal, nuž nyní vzmuž se,

vykopej ji, využitkuj,

z tmy teď k světlu prokopej se,

k práci povstaň z nečinnosti.

Zachraň jazyk svému lidu,

řečí svou ať svého Boha

vyznává, vstaň, po šlépějích

jdi, jež ukázal ti Cyril.

Ale jak? V čas přijde rada.

Zamyslil se opět znova,

rozhlížel se celou řadou

šťastných let, jež strávil tady

zapomenut celým světem.

Cítil blahé ujištění,

nadarmo že nežil tady.

Cítil, kterak jeho duše

otřesena mnohou bouří,

vzpjala se a utužila,

kterak síly jeho vzrostly,

vůle jak v něm zmohutněla,

s přírodou jak tuhý zápas

byl mu školou pro budoucnost,

jak má s lidmi zápasiti.

Vzpomínal, jak všickni velcí

proroci i apoštolé,

nežli vyšli kázat lidu,

s duchem svojím o samotě

v poušti dlouho hledávali

sílu, klid a povznesení.

Zas na spící patřil mnichy

a myšlenek nová řada

klíčila hned v jeho duchu.

Myšlenko, tys všemohoucí!

Símě tvoje sotva padne,

juž jest stromem, z jehož větví

rozlehá se hlahol ptáků,

slavících tvé velké příští.

Necítil se Prokop více,

hněv jej pojal k cizozemcům;

pouze práva pohostinství

chránila je v jeho sluji.

Ale povstal jedním rázem,

strhal mračna svojí dumy,

vítězným a velkým hlasem

jal se jásající zpívat

otců hymnu dávnověkou:

„Hospodine pomiluj ny!“

Hlas jeho se rovnal bouři,

strh v svůj souzvuk stěny sluje,

které spolu hlaholily,

vzbudil v roklích spící vítr,

který prales rozkolébal,

a juž se to tichou nocí

valilo jak velká hymna,

jako duchů chorál valný:

„Hospodine pomiluj ny!“

Staré stromy, ve svém klíně

které hvězdy kolébaly,

lípy, jedle, buky, břízy,

mech pod nimi, zřídla z luhů,

tisíc k tomu divných hlasů

z roští, strží, slují, z houští,

stéblo trávy, haluz dubu:

vše se chvělo s jeho písní,

hřmělo, pělo, burácelo:

Hospodine pomiluj ny!

Lesů šum, jenž jako bouře

nad slují se valil z dálky

a zpěv hlasný poustevníka

probudily spící mnichy.

Jedni žehnali se křížem,

a zas klesli v tichý spánek,

druzí ale rozhlíželi

kol se plaše po jeskyni.

Žár ohniště zmírající

vrhal dlouhé černé pruhy

po stropu a skalných stěnách,

v koutě ale uviděli

Prokopa; zde klečel, hlavu

nakloněnou maje k zemi,

ruce k nebi roztažené;

gigantické stíny černé

činily, že v nekonečnost

zdál se celý roztahovat;

při tom zpíval mocným hlasem,

vítr z lesa duněl, hřímal

v jeho tonech drsnou písní

v neznámé jim cizí řeči.

Nevěděli, velkým hlasem

že on pěl, když vzbudili se:

„Vyžeň Němce, cizozemce!“

Tušili však jakous tíseň,

jak jim úží dech i srdce;

rychle křížem žehnali se

šeptajíce mezi sebou:

„Bože, to je černokněžník,

pohanský kněz, sluha ďáblův!“

a zas tváře ustrašené

kryli v mech a žehnali se.

Přišlo jitro. Jako obr

povstal Prokop; silným duchem,

jasně nyní cíl svůj viděl.

Usmíval se jako slunce,

po bouři když zlatí mračno.

Snesl mnichům med a mléko,

vzal svou hůl a přepásal se,

pak své hosty ustrašené

ani nepromluvě vyved

ze sázavských, černých lesů.