LEGENDA O SV. PROKOPU (V. STAŘÍ BOZI.)

Unavený dlouhým sněním

klesl Prokop na své lože,

neusnul však; v duši jeho

bylo jako před soumrakem.

Mdloba těžká jako balvan

na srdce mu lehla, stiskla

pěstí dravou hrdlo jeho

a pod víčka sypala mu

žhavý, ostrý písek bdění.

Ležel jako bez života –

ale duch v něm bouřil, v žíly

hnal mu lávu horké krve.

Dlouhý půst a rozjímání

spjaly v pouta jeho údy.

S otevřeným ležel zrakem,

prsa těžce oddýchala.

V sluji bylo pološero;

rozházené kolem skály,

trosky soch se pouze tměly.

Prokop s lože nerozeznal

rysy jejich gigantické;

zdálo se mu, jak by časem

některý hnul sebou balvan,

jak by modla vztáhla ruku;

zdálo se mu, z hloubi země

jak se derou temné zvuky,

do stěn skalných kterak buší

vzdáleně a vzdáleněji.

Teď zas kdosi kráčel horem,

přes klenutí kráčel zvolna –

Prokop čekal každou chvíli,

že u vchodu sluje zjeví

tmavý stín se – čekal darmo.

Povstal a chtěl ku modlitbě

sklonit nohu, sepnout ruku,

koleno však zdřevěnělo,

ruka jeho zkameněla.

V leže chtěl se modlit nahlas

nebo zpívat – ale darmo;

hrdlo stáhla jemu úzkost.

A tak ležel dlouho v snění,

cítil, kterak nade hlavou

čas mu spěje letným křídlem:

žízní rty se otvíraly,

pot mu proudem stopil skráně.

Chtěl se mocí vzpamatovat,

ale jeho duch juž zmizel

v nekonečném moři představ.

Šero v sluji náhle tálo,

slabý úsvit plným proudem

z koutů lil se v jedno kolo,

světla šípy v krátké chvíli

v paprsky se zlaté shlukly,

mezi nimi jasné slunce

rostlo stále větší, větší,

zakrylo vše rudou září;

z toho slunce zvedala se

nádherná a gigantická

postava, tvář samé blesky,

u hlavy jí velký orel

roztahoval chmurná křídla,

z prsou jejích vyrůstala

obrovitá hlava tuří,

černá, šklebná, z jejích nozder

sršel zlatých jisker liják,

ruka pravá pozvedala

ohromný štít bazaltový,

z něhož rovněž vyrůstala

děsná ona hlava tuří;

ruka levá ukláněla

k zemi sekeru, jež dvojím

lesknavým se ostřím smála;

tahy tváře, vous i vlasy,

všecko ztrácelo se v blescích.

Prokop musil odvrátiti

od zjevení svoje oči.

Poznal rázem Radohosta;

bůh stál chvíli bez pohnutí,

náhle rostl v nekonečnost,

z hlavy jedné zrostlo sedm;

každá z nich meč měla v ústech

obrovský a dvojbřitnatý,

že se zdálo, jak by sedm

proudů ohně vytékalo

z boha sedmi úst, proud osmý

ve podobě meče třímal

v obou rukou sám zjev děsný.

Z něho vlálo také teplo,

jako z výhně spící sopky,

která kouří po výbuchu;

zdálo se, že všecko teplo

přírody, vše síla tvorčí

ohně vlnami se prýští

ze sedmi úst Rujevita

v plodná prsa staré země.

Brzy ale oheň hasnul,

bledší záře vycházela,

kolos padal v pídimuže,

obr stal se trpaslíkem,

z rukou jemu padly zbraně,

vetchý kmet stál před Prokopem.

Matné slunce podjeseně

plálo v jeho silných očích,

podíval se na Prokopa

a juž mizel – na zem za ním

nořila se jiná z temna

postava, jak vrostlá v půdu;

nohy holé po kolena,

dvoje prsa, dvoje záda,

čtyry hlavy, čtyry krky,

brada pěkně uhlazena,

vlasy úzce přistřižené,

obrovský meč v pravé ruce

s pochvou zdobně vykládanou.

Poznal Prokop Svantovíta,

za ním objevil se Tříhlav;

přes oči a ústa jemu

závoj splýval zlatotkaný,

neměl znáti srdce lidí

ani soudit jejich činy:

obraz hrozné lhostejnosti,

kterou vždycky ku člověku

příroda se vychloubala.

Sotva zmizel v pološeru,

růžový mrak rozvlnil se

a po jeho proudech táhly

labutě a holubice

duhami za křídla sněžná

přivázány k velké škebli,

v které stála svatá Lada

v lesku nesmrtelné krásy.

Ňadra měla obnažena,

plný bok jen zadržoval

průhledný šat, že se nesvez

k jejím nohoum jako oblak,

před sluncem jenž rozplývá se.

Vlasy zlaté padaly jí

po skráních a po ramenou

kadeřavým vodopádem

k růžové až paty důlku;

v ústech měla poupě růže,

v ruce pravé měla jabko

veliké a granátové,

věčný symbol zúrodnění.

Smích spal v jejím obličeji,

rozlit po něm zlatou vlnou,

div nespláchl s korálových

rtů jí poupě, jež se chvělo,

a jak tiše sklonila se

nad Prokopem, ihned spadlo

s jejích úst v změt jeho vlasů;

divoce se zachvěl Prokop

pod těch ňader žhavým sněhem,

sebral sílu nadpozemskou,

na loži se rázem vzpřímil,

křížem čelo požehnával.

Přelud zmizel a s ním záře,

kolem tma, však z kouta sluje

vyšleh náhle rudý plamen,

provázený dutým třeskem,

jak by tisíc hromů rázem

vzbudilo se, divý lomoz,

jak by zem se třásla, vody

jak by tryskly z hlubin k světlu,

a ten plamen stále větší

svíjel se jak lesklá zmije,

a v něm Prokop rozeznával

temný stín, jenž rázem zmizel,

sotva plamen v před se šinul –

temný rachot neustával.

Perun mluvil.

Rychle Prokop

skočil z lože, sepjal ruce,

jal se křičet velkým hlasem:

„Kde jsi, Pane Hospodine,

promluv nyní, mám-li věřit,

před kým sklonit mám svou šíji?

Pane, jenom krůpěj rosy

v spráhlou duši, jeden paprsk!

A vy, Síly, Živly, Moci:

kdo jste, proč jen v ohni rudém

obličej váš se mi jeví!?

Vždyť Jehova sám též viděn

v ohnivém byl žhoucím keři!

Živlové, jste vy snad bohy?

Třtina člověk jen se chvěje,

když se náhle pohne země.

Já však ani nechvěju se,

hledám pravdu, Hospodine,

plakal jsem, teď ale úpím –

volal jsem, teď ale křičím,

a ty, děsná, šklebící se

výhni rudá, z které Perun

ozývá se hukem hromu –

aj zde kříže svaté dřevo,

v ruce s ním chci tebou projít,

bych měl zhynout! Já chci pravdu,

světlo, pravdu, slyšíš, Pane?“

A juž v ruce berlu s křížem

vrh se v plamen s třeskem hromu;

tento zhasnul, kotouč dýmu

otvorem se valil k nebi.

Šero jitra padlo v sluji.

Prokop ležel v středu model

skrvácen a zedrán celý,

usmíval se lehce v spánku,

andělů jak zřel by zástup,

jenž se k němu snášel s nebe

a chlad s vůní řasným křídlem

vál mu v duši polekanou.

Světlo rostlo, otvor sluje

rozlíval ho celé moře,

jím se nazpět ubírali

andělé a k prahu nebes

skřivánek jen jásající

za nimi spěl s písní díků.