LEGENDA O SV. PROKOPU (VI. VČELY.)

„Velebí má duše Pána,

z prachu pozved stísněného,

hruď mi přikryl víry štítem,

když jsem tonul, dal mi ruku!

Alleluja! Alleluja!

Strhal všecky sítě vrahů,

v které lapili mé srdce,

jak list k vodám nakloněný

obrátil mou duši k slunci.

Prchly všecky stíny noční,

prchly v doupě skal a strží.

Jitro! jitro! Alleluja!

Zem a nebe usmívá se

a má duše jásá blahem.“

Mohutným tak jasným hlasem

ráno Prokop prozpěvoval,

porážeje modly bohů;

bleskem lítal jeho topor,

mlátil, bušil, bil a drtil,

bleskem plálo jeho oko,

hruď se nesla pyšnou vlnou,

rty se chvěly hlasným zpěvem.

„Velebí má duše Pána!

Alleluja! Alleluja!“

Rozbil Prokop všecky modly,

z trosek jejich v koutě šerém

ohniště si pěkně srovnal

právě pod otvorem sluje,

aby dýmu sloupy šedé

volnou měly cestu k nebi.

Z kamení co zbylo ještě,

zídku srovnal, malou předsíň,

získala tím celá jeskyň,

kde moh dříví ukládati,

nástroje a potraviny.

Jeskyni pak čistě vymet,

díry v stropě vycpal mechem

a ve skalách vytesal si

výklenky jak malá okna.

Balvan, jenž stál blíže vchodu,

vyhloubil si na kropenku,

jiný balvan byl mu stolem,

jiný klekátkem a ložem.

Vyšel v les. A kácel stromy,

chtěje sbíti pevné dvéře,

aby v zimě sněhu spousty

nezanesly vchod mu k sluji.

Přemýšlel, jak pluh by zdělal;

vesel stromy otesával,

velké větve přisekával,

klestí vázal do otýpek,

by je snadněj dostal domů;

holé kmeny ale přivlek

silou obra až na pokraj

srázné strže, tam kde skála

skláněla se kolmou stěnou;

odtud pak je spouštěl dolů.

Hoj, to byla jízda divá!

Štěrk a hlína ve ručejích

valily se s každým kmenem,

ve kotoučích prach se zvedal;

dutě zaduněla země,

ohlas v dálce odpovídal.

Při té práci namáhavé

poledne jej překvapilo.

cítil, slunce kterak pálí,

sekeru svou zaťal v pařez,

ku modlitbě sepjal ruce,

pak po krátkém rozjímání

zašel v les. Chtěl najít sobě

čistý pramen svěží vody

a kořínky lesních bylin.

Dral se houštím, na mýtině

teď se octnul – jaké parno!

Cvrčků ostrá píseň zněla

z rozpukané, zpráhlé země.

Mýtinu chtěl obejíti,

když tu náhle v středu jejím

starého si dubu všimnul,

který v dálku na vše strany

rozkládal své bujné větve.

Kolem dubu poletoval

vyplašený, polekaný

zástup včel a hlučně bzučel.

U dubu se cosi tmělo.

Přišel blíž a viděl: hnědý

medvěd na zadních stál nohou

u stromu a hlavu celou

do dutiny stromu strkal.

Přední prackou začal potom

celé zlaté plásty medu

vytahovat. Prokopovi

líto bylo v této chvíli,

sekeru že nevzal s sebou.

Spolehal však v pomoc boží,

obešel strom nenadále

hledaje kůl nebo dřevo,

jímž by v boj se mohl pustit. –

Medvěd však jej spozoroval,

nechal medu, obrátil se

a po zadních nohou začal

točiti se za Prokopem.

Tento vida nebezpečí

nechal všeho, beze zbraně

šel mu vstříc – teď uskočil mu,

teď mu nadběh kolem stromu.

Honili se hezkou chvíli,

medvěd bručel rozzlobený,

oči jeho div mu z důlků

nevystouply, a srsť jeho

trčela, se čepejřila.

Bleskem nadskočil mu Prokop,

ruky vzmach, a mocnou pěstí

zasáhnutý prostřed čela

s temným řevem klesl medvěd.

Ležeti jej nechal Prokop,

k stromu šel – hle, z díry jeho

kynuly mu zlaté plásty,

veliké a plné medu.

Celý stoh jich vybral s chvatem,

sotva vše moh pojmout v náruč.

Myslil při tom, kterak medu

okusil sám Vykupitel

po zázračném z mrtvých vstání,

když se octl v společnosti

nevěřících apoštolů.

Medem též byl živ Jan Křtitel,

který rovnal stezky Pánu

a žil v poušti v dávných časech.

Po tak tuhé dnešní práci

chutnal doušek chladné vody,

který našel blíž své sluje.

Padala tam s kolmé skály,

pěnila se vodopádem

a sametem bujné trávy

stříbrnou se vlekla stužkou.

Obrátil se Prokop domů,

ale cestou letly za ním

zástupy včel vyděšených,

bzučely mu kolem hlavy,

snášely se níže k němu,

jak by chtěly před únosem

zachrániti kořist jeho;

sedaly mu na skráň, vlasy,

ruce, šaty, ale žádná

neranila poustevníka.

Provázený jejich hudbou –

vkročil v sluj – tu napadlo mu,

když zřel, kterak v jeho jizbu

rozletly se včelek roje,

že by moh je ubytovat

ve předsíni svojí sluje,

med by nikdy nechyběl mu,

aniž v boj by musil krutý

s medvědy a jinou zvěří.

Vzal dva plásty plné medu,

našel v skále dutý otvor,

zapustil je v rýhy jeho

a hned celý roj lét za ním,

spokojen tam usadil se.