LEGENDA O SV. PROKOPU (VII. ŽIVOT V ZIMĚ.)

Přišla zima, v sněžném šatě

stály hory, línou vlnou

kolem skály tekla řeka,

ostrý vítr zaburácel

každou chvíli od severu

střásaje svým každým hnutím

s větví stromů, které k zemi

pod sněhem se prohýbaly,

křišťály a diamanty.

Útulno teď bylo v sluji,

když se Prokop vrátil z lesa,

když vzplál oheň na ohništi,

vesele když zaplápolal

skalné stěny ozařuje,

které stříbrem jinovatky

leskly se a jeho září

ve duhových hrály barvách.

Prokop sedal u ohniště

ve hlubokém rozjímání,

aneb v práci splítal sítě

z ohybného vrby proutí,

neb spravoval potrhané,

loďku teď si malou sroubil,

nářadí též hospodářské,

vším byl v této tiché poušti:

rolníkem i přívozníkem,

rybářem i lovcem smělým,

prorokem i poustevníkem.

V šerých dnech a zamlžených

hlavu v dlaních dlouho sedal,

přemýšlel o běhu světa,

o životě, o věčnosti,

o světě, jenž teď mu cizí,

v jiných barvách se mu jevil,

o přírodě, o té věčné,

neúmorné síle její,

o člověku, který neví,

odkud přišel a kam kráčí,

o jistotě oné víry,

která učí složit všecko

v boha dlaň, jak v pevný přístav.

Jednou bylo pozdě večer;

chtěl juž hlavu složit v lože,

když tu slyšel u vrat sluje

šustění a plaché kroky,

bolestné pak zamečení.

Otevřel a viděl lani,

s třemi kolouchy zde stála;

sotva zřela poustevníka,

radostně v před pokročila,

zamečela, v jejím hlase

cítil Prokop novou radost.

Vztáh k ní ruku, kterou ona

lízati se jala chvatně.

Jistě příliš krutá zima

zahnala ji k této sluji,

kde snad druhdy měla skrýši.

Prokop hladil srsť jí měkkou –

poklepal jí lesklou šíji,

dál ji lákal, do předsíně

zaved ji, snes mech a klestí,

suché chvoje nastlal pod ní,

večer hned pak vyřezal si

malou misku; když pak viděl,

mláďata že do sytosti

nassála se, začal dojit:

k medu měl též nyní mléko.

Malé jeho hospodářství

rychle rostlo, jednou z rána

viděl cos u lože svého,

jak to šuká, běhá, hraje,

přihléd blíž a viděl v šeru:

lesní králík byl to šedý,

za ním druhý soudruh vyběh,

hráli si a dováděli,

našli v koutě ležet haluz,

škubali z ní svěží lístky,

mlaskali, a Prokop viděl

stíny jejich dlouhých uší

na protější stěně hráti.

Přál jim rád ty bujné skoky,

posuňky a kotrmelce

a měl radost, když vstal s lože,

že se ani neulekli,

hráli dál u jeho nohou.

Jednou Prokop pozoroval,

zásoba že medu jeho

mizí víc než obyčejně.

Koho měl mít v podezření?

Či se mýlil? V noci na to

slyšel slují temné kroky –

blížily se k jeho loži,

teď se opět vzdalovaly,

teď až v předsíň vzdálily se.

Ztichly teď a znova opět

zněly slují – ztichly znova.

Bzukot včel hned zazněl na to,

jako v létě když se rojí,

mlaskání, pak přežvýkání.

„Svatý Bože!“ jako bleskem

zasáhnutý chvěl se Prokop,

„zapomněl jsem zavřít dvéře

a snad medvěd, sveden zimou

aneb vůní medu, který

čenichá i z dáli, přišel

oloupiti moje včely?

A má laňka!“ – nedomyslil,

skočiti chtěl rázem s lože.

„Mám však po tmě potýkat se

s nepřítelem, jehož neznám?

Zas ty kroky, blíž a blíže –

jak mám s medvědem se pustit

v boj, když nevím, z které strany

skočí na mne?“ – Ruch se ztišil,

noc dál tmavým letla křídlem.

Rána Prokop sotva dočkal;

vstal, veselým, jasným hlasem

laň jej ihned přivítala,

jako vždy u jeho nohou

králíci si v mechu hráli:

k včelám šel, však tady žasnul –

plásty všecky vylámány,

včely v hlínu zadupány,

kolem rozházeno voštin,

a sbor včel, jenž unik vrahu,

u stropu se jizby tulil

v chumáč hustý, žalně bzuče.

Nevěděl, co počít Prokop,

urovnal, jak moh a doved,

porouchané plásty včelám,

které brzy vrátily se

k svému dílu lítajíce

jeskyní a vchodem sluje

jako světlé, zlaté slzy,

až se zcela utišily.

„Či snad byl to medvěd přece?“

Prokop dále rozumoval;

„jak se dírou v stropě protáh

a pak našel k včelám cestu?

Čím to však, že laň mu ušla

a on sám mu nepad v spáry? –

Buď jak buď, dnes počíhám si.“

Motyku vzal, jal se kopat

blízko včel, vyhloubil jámu,

jak se dělá na medvědy;

na vrchu ji pokryl chvojí,

tiše pak a bez starosti

večer uleh na své lože,

poslouchal – a zas ty kroky,

nyní blíž a nyní dále,

nyní silný praskot chvoje –

buch! – to byla těžká rána!

„Bože! to byl jistě medvěd,

myslil Prokop, však on zpátky

nevyleze, v pevné kleci

teď se octnul, klidně mohu

spáti dnes jak moje včely.“

Sotva jitra dočkal Prokop;

sekeru vzal těžkopádnou,

opatrně kráčel k sluji,

opatrně nazved klestí –

ticho tam, ni hnutí malé;

směle sáhl Prokop v jámu,

v hustou srsť se zabořila

jeho ruka – posud ticho,

silou obra teď táh vzhůru,

v smích však vypuk nezkrocený,

nebo v jeho ruce zmítal

a se svíjel s skřekem Rarach

jazyk při tom vyplazuje,

celý od včel popíchaný,

opuchlý a plný krve.

„Jak, ty na med? věru dosti,

brachu, ty jsi potrestaný.

Mlsoune, já měl bych věru

ještě víc tě potrestati.

Nyní běž a nanos vody,

dosti nahnal jsi mně strachu!“

Rarach celý polekaný

jal se lízati mu ruce,

pak vyplnil jeho rozkaz;

v krátké chvíli opět zmizel,

skrotl tak, že plnou volnost

přál mu Prokop, beze všeho

sám ku práci dostavil se,

kdy jí bylo zapotřebí,

ale zcela povahu svou

zlomyslnou, potutelnou

přece zapřít nedovedl.

Maličkostmi často škádlil

pána svého při modlení,

prchlivost v něm často vzbouzel,

třeba potom krutým trestem

pykat musil za svou zlobu.

Jednou Prokop u ohniště

sedě dříví přitesával;

Rarach u něho se plazil

a tu počal z dlouhé chvíle

kusy dříví, stonky větví

klást mu na obrubu řízy,

uměním svým pekelnickým

v ropuchy a ve háďata

proměnil je, tak že brzy

sluje byla plna plazů,

již se z řízy poustevníka

rozlézali na vše strany.

Dlouho klidně nechal Prokop

tropit ďábla tyto šašky;

najednou však obrátil se,

kříž udělal na tu havěť,

střás ji s řízy, a ta rázem

v plameny se proměnila,

modré, žluté, zelenavé,

šlehající na vše strany.

Raracha ty zasáhnuly

v tvář i stehna, rudým vírem

kol něho se zatočily,

on v nich úpěl a se svíjel

až ku vchodu sluje – prchl

a do tří dnů nevrátil se.

Když pak přišel, musil Prokop

z hloubi duše zasmáti se,

vida celé tělo jeho

popálené na všech stranách.

Dlouho však to netrvalo

a zas nové pokušení

smyslil Rarach, v misku mléka,

již měl Prokop ku snídaní,

naházel mu svadlých listů,

špinavých a polo ztlelých.

Ráno do kouta pak zalez

chtěje odtud pozorovat,

kterak Prokop rozzlobený

mrští miskou plnou listí.

Kterak ale podivil se:

Prokop vstal a po modlitbě

jak se dotek kraje misky,

by ji k ústům lačným pozved,

vylétl z ní jedním rázem

motýlů roj sněhobílých,

zakroužil se vírem v sluji

jak oblak sněžných vločků,

jak dešť lístků bílých růží,

k stropu vznes se a pak zmizel.

Udiven zřel za ním Prokop;

z mléka stoupala však vůně

neobvyklá, svěží, sladká.

Vypil mléko svatý Prokop,

na Raracha, který studem

do kouta se plaše krčil,

mlčky jen se usmál tiše.