LEGENDA O SV. PROKOPU (VIII. BOJ SE ZUBREM.)

Odhrnulo mladé jaro

zemi snivé, zádumčivé,

sněhu bílou loktuš s hlavy.

Zem se trochu pousmála,

zachvěla se v jarním slunci

jako dítě zimomřivé;

brzy ale střásla s vlasů,

s černých lesů sníh a jíní,

a juž nic se nedivila,

že klín její jednou z rána

byl pln mechu, konvalinek,

fialek a petrklíčů.

Což to jaro dělá divy!

Dechne – zmizí jíní stromů,

skočí – pukne led na řekách,

výskne – skřivan vzhůru letí.

Což to jaro dělá divy!

Rozhlédne se – kolem pažit,

zamihne se – všude vůně,

usměje se – v srdcích láska.

Vyšel Prokop z chýže svojí,

s hlasným zpěvem otevíral

až do kořán vrata sluje.

Vůně proudy oblily jej,

svadlé listí spící v mechu,

nové listí na haluzích:

vše se chvělo sladkým dechem.

Mocným proudem osvěžený

do jeskyně vzduch se hrnul,

zlata paprsk šlehl do tmy.

Laň v předsíni poustevníka

zvedla hlavu, zamečela,

a ty včely blíže stropu

vzbudily se, jak by na ně

zaťukalo prstem jaro.

Vzbudily se, zabzučely,

nejdřív jednu starší družku

vyslaly ven na výzvědy,

zda jest pravda, co se děje;

ta snad ale okouzlena

květy, zelení a vůní

zbloudila kdes na mýtině,

nešla dlouho – plným sborem

pustily se všechny za ní,

lítaly zas vchodem sluje

kolem hlavy Prokopovy,

míhaly se v rychlém letu

jako zlaté kapky deště

oživené, každá v ucho

zabzučela poustevníku:

Jaro je tu, jaro, jaro.

Čarovných dnů celá řada

nastala teď s mladým jarem.

Prokop neustával v práci,

nevěděl, jak čas mu prchá;

sotva v noci po modlitbách

uleh v lože, zas jej vítal

veselý zpěv vlašťovice,

jež na trámci jeho vrátek

zdělala si družné hnízdo.

Stále čilý neustával,

kácel stromy, otesával,

nářadí též svoje zkoušel,

jež za dlouhých, zimních nocí

zdělal sobě pilnou rukou.

Vyšel ven a na skalině

plochu našel mezi lesy

vhodnou k založení pole.

Chtěl ji zorat, hlasně hvízdnul

na Raracha, šel si pro pluh,

zapřáh čerta, zvedl otku

a juž první mocnou ranou

ranil černá prsa země.

Tato ztěžka podala se;

na skalisku tvrdá půda

vzdorovala dlouho rádlu;

první brázda byla mělká.

Nechal Prokop stát pluh s čertem,

obešel dřív celé pole,

v každém rohu zastavil se,

v každý světa úhel kříže

dělal rukou žehnající

a promlouval v čtyry strany:

„Země, matko lidí, slyš mne!

Skálo, jež jsi do nedávna

oltářem snad byla bohům

lživým, klamným, vymyšleným,

oltářem buď lidské práce,

kolébkou, zkad život jiný,

lepší, plodný, úrodnící,

rozvlní se zlatým proudem

šumících a plných klasů...

Země, já tě zasvěcuji

místo vody posvěcené

prvním potem čela svého,

v mysli maje, co řek v ráji

k člověku Bůh rozhněvaný:

V potu tváře budeš sobě

nyní chleba dobývati!

Skálo, kde snad do nedávna

rej se míhal zlobných duchů,

čarodějnic, poledníků,

schyl svou šíji, nebo větší

čaroděj se blíží k tobě –

lidský duch, jenž z nahých prsou

tvých jen bleskem rozdrcených

kouzlit bude zlaté klasy.

Pomni, že tvá hrouda každá

prsem jest, zkad život věčný

v zrno vtéká, které pučí,

zkypři tedy svoji půdu,

odhal šat, jenž přikrývá ti

kamením tvé lůno měkké,

tučnou prsť, kam síti budu.

Jménem Boha služiž lidem!“

Obešel tak Prokop pole,

s modlitbou se vrátil k pluhu,

zvedl otku, pobíd čerta,

zaryl rádlo v tuhou skálu,

táhl pracně, namáhavě

ještě jednou první brázdu.

Rarach kabonil se v tváři,

napínal své svaly všecky,

ani pochopiti nemoh,

co si to zas Prokop smyslil,

k čemu to – ba jistě proto,

by jej týral; zastavil se,

ani krokem nechtěl k předu.

Dlouho Prokop neotálel,

zvedl otku, píchl čerta,

zaskučel ten úpěnlivě

a zas dále táhl brázdou.

„Do hloubky víc!“ zahřměl Prokop.

Čert se vzpjal a zarejdoval,

takže v brázdě skoro zmizel

s celým pluhem; v téže chvíli

cítil otku na svém hřbetě.

„Zmetku, neznáš míry v ničem,

orej mělce!“ hřímal Prokop.

Rarach vytáhl pluh z jámy,

jal se táhnout novou brázdu,

ale sotva rádlem tknul se

tvrdé půdy, při tom bzíkal,

jak by sršán sed mu na nos;

sotva stačil jemu Prokop,

dohonil ho, zvedl otku

a čert cítil, zač to stojí.

„Nyní v pravo kráčej brázdou!“

Čert se dlouho nerozmýšlel,

do útěku dal se v pravo,

byl by málem s kolmé skály

s sebou strh i poustevníka.

„V levo víc!“ ten křičel znova,

a zas celý potah letěl

v levo, tam se v husté mlází

zaplet – však tím potrestal se.

Samé hloží, ostružiny

Raracha tam přivítaly;

ven chtěl, ale dál a dále

zaplítal se víc a více,

konečně až Prokop musil

toporem svým přesekati

husté trny, vytáh čerta,

jenž krvácel na všech stranách.

Prokop zlobit se juž nemoh,

viděl, že to nejde s čertem,

vypřáhl jej, poslal domů,

nechal pluh stát na úhoru

a v les vešel v zamyšlení.

Rozhrnoval husté větve,

mladým listím obsypané,

krokem každým vzbouzel v mechu

tisíc vůní rozmanitých;

zastavil se – slyšel z dálky

temné rány, jak by kdosi

bušil něčím tvrdým o zem.

Zabočil v směr těchto zvuků,

stanul – větve nazved zpola,

viděl, trnul a hned byl by

zajásal – však zamlčel se.

Mezi mlázím v husté trávě

ležel zubr obrovitý,

spokojeně žvýkal trávu

okusuje svěží mlazí.

Hlava jeho byla balvan

potažený drsnou kůží,

místy valně rozpukanou,

jeho šíj to skalin svazy,

místo mechu na nich tměla

z daleka se krátká hříva,

jak dužiny obrovité

klenula se žebra plecí,

jako trámy byly kosti,

a ten ocas – ten byl kyjem,

bušil v zem, až zachvěla se

každou ranou, až prach hustý

v kotoučích se zvedal za ním.

Obešel si Prokop zubra,

tak že tváří v tvář mu patřil,

skrčil se a jednou ranou

s praskotem vše shrnul větve,

takže zubr viděl pouze

jeho hlavu v rámci vlasů.

Upřel Prokop, upřel pevně

na zubra své žhavé oči

veliké a demonické,

zubr svojich neodvrátil,

vydržel ten přísný pohled,

přestal pouze tlouci o zem

ohonem svým chundelatým.

Dlouho dívaly se na se

mohutné dvě hlavy tyto:

zubr – síla neskrocená

přírody, té neúmorné,

divoké a nepodajné,

člověk – síla zušlechtěná

jiskrou ducha myslícího,

posvěcená utrpením,

zmohutnělá sny a prací.

Prokop zraků neodvracel;

zdálo se, že jiskry srší

z jeho očí, a ty jiskry

splétají se v žhavé kruhy

kolem zubra, jež ho tisknou,

šíj mu schvátí jako jarmo,

schromí údy gigantické.

Prokop vstal a vstal též zubr,

sklopil hlavu, kráčel zvolna.

Ani slova nepromluvil

poustevník, jen majestátně

kráčel lesem, zubr za ním.

Došli k pluhu, kynul Prokop,

zubr sám se sklonil v jarmo,

a juž hravě dařila se

těžká práce; země tuhá

jakby měkla, brázdy černé

za sebou se pěkně táhly

jako vlny v rovné čáře.

Rázem vše se proměnilo,

zem raněná těžkým pluhem

zavoněla; z niv a lesů

různé ptactvo hned sem sletlo:

havran, který vážně kráčí,

vrána, která poskakuje,

pěnice též přišla plachá

i sbor vrabců dovádivých,

vysoko však ve azuru

kolébal se šedý skřivan,

nejsladší svou jásal píseň,

jakby tušil, že zde někdy

rozvlní se oseníčko

zelené a měkké, v které

uloží on hnízdo svoje.

Napadlo tu Prokopovi,

aby čerta připřáh k zubru,

ne že rychlej šla by práce,

ale aby Rarach zlobný

nezahálel, z dlouhé chvíle

nevymýšlel pokušení.

Pomyslil a vykonáno:

zubr nechal trpělivě

připřáhnout si k boku čerta,

jenž se vzpíral, vyhazoval

kopyty a skučel hlasně.

Divný párek, s kterým oral

tvrdou skálu svatý Prokop.

Chvíli šlo to – ale Rarach

chtěl se pomstít Prokopovi,

chytil střečka, jejichž stádo

lítalo kol orajících,

a když s pluhem otáčeli,

zubrovi jej strčil v nozdru,

z které dým se valil v sloupu.

Rázem škubl sebou zubr;

střeček v nozdře jeho bzučel,

šimral, lezl, píchal, bodal;

vymrštil tu zubr zadkem,

ranou pluh rozdrtil jednou,

ocasem svým zasáh čerta,

takže odlít omráčený.

Prokopa, jenž obrovitou.

zadržeti chtěl jej silou,

do provazů pluhu zaplet,

zježil hřívu jako hřeben,

z oka blesky sršely mu,

dal se v hon a po skalinách

smýkal v letu poustevníka

až na pokraj srázné strže,

kam chtěl vrhnouti se střemhlav.

Začal nyní děsný zápas:

zubr vzpjal se celou silou,

Prokopem chtěl mrštit dolů;

tento strhal jako stébla

provazy, v nichž zapletený

po skále byl k strži smýkán,

obrovskou se vztýčil mocí,

zubra za oba chyt rohy,

o skalisko opřel patu,

zrak ponořil v oči zubra,

z kterých blesk za bleskem sršel,

zpátky tlačil neúprosně

netvora, jenž vzpíral se mu,

ohonem tlouk na vše strany,

takže prachu oblak hustý

chvíli halil zápasící.

Tu když boj byl nejděsnější,

naklonil se k zubru Prokop,

až dech jeho cítil žhavý,

a pošeptal jemu v ucho

jedno slovo – náhle zubr

jako zdrcen klesl k zemi.

Tak se řítí jednou ranou

pralesa dub, který blesku

nastavoval vzdorné čelo.

Chvíli ležel jako mrtvý,

zavřel oči, sotva dýchal,

volně dal pak svázati se,

s Prokopem šel jako kůzle.

Takto oral Prokop s čertem

a zápasil s plachým zubrem.