LEGENDA O SV. PROKOPU (X. KLÁŠTER.)

Hoj, vy lesy, staré lesy,

kde jsou ony časy dávné,

z nenadání v chvíli ranní

v ticho vaše dřímající

když vpad náhle honců jásot,

rohů ples a chrtů povyk,

ořů řeht a jezdců smíchy?

Kdy ozvěna na štít skály

usedla si v tiši lesní

jako tetřev vyplašený,

bijíc křídly v divém plesu,

až se v skalách pod balvany

vzbudil vichr dřímající,

vzbudil a svou bradou zatřás,

až se chvěly vršky sosen,

sněti dubů, bříz a jedlí

postrachem a podivením,

a se ptaly v šumném sboru,

co se stalo, co se děje?

A když nad pobitou zvěří

v buků šeři v stinném chladu

vyprázdněn jest plný pohár

na zdar štěstí loveckého.

Hoj vy lesy, staré lesy,

dozajista že vzpomínáte

oněch starých, dávných časů,

kdy pohádka vládla světu.

Ještě staré vaše sosny,

a modříny zamyšlené,

kterým visí vousy s brady

jako starcům, jako dědům,

vzpomínky těch dobrých časů

šumí, šumí, vypravují

mladým vnukům na pasece

v dlouhých nocích, když svým stříbrem

korun jich se dotknul měsíc

a je vzbudil k snivým dumám

jak zpěv zladí srdce lidská:

šumte, šumte, staré stromy,

báje svoje v mou též píseň.

Navrátil se Prokop v sluji,

když byl mnichy doprovodil,

s jasnou myslí jako vždycky

sekeru svou chyt a zvedl

a jal se dub přitesávat,

rozpřádaje dlouhý řetěz

myšlenek a předsevzetí,

jež mu v noci rozvlnily

ku hlasnému zpěvu srdce.

Náhle divý, neobvyklý

ton se zachvěl v tichém dolu,

projel stromů korunami,

budil spící ohlas v skalách:

fanfara to lesních rohů.

Udiven trh sebou Prokop,

zastavil se v práci svojí

v dálku bedliv naslouchaje.

V těchto hvozdech, zvyklých pouze

hymnám vichrů, pádu kmenů,

když se vlastní tíhou řítí,

divně vyjímal se náhlý

rohů zvuk – v něm skrývala se

lovů celá epopeje.

Vesele a lehce zazněl,

zpíval, hrál a jasným zvukem

zdál se s lovci laškovati;

ostrých not pak tryskl chumáč,

krátkých, drsných, vyzývavých:

to ryk zvěře vyplašené,

stenot psů, běh srázný houštím,

praskot větví, hovor lovců.

Tony rostly v celé moře,

jež se valilo vždy blíže

jedním, širým, velkým proudem,

celý útok byl v té písni.

Krátký nápěv, jásající,

vítězný, jenž dlouhým echem

v skalách zněl – zvěř dohoněna,

zaskočena, poraněna,

uštvána – zas nové zvuky

něžné, tklivé, roztoužené,

žalující dál a dále,

s nimi lov se tratí v dálku

jako bouře na obzoru.

Sekeru zved zase Prokop,

a zas drsné, jednotvárné

zněly rány tichým hvozdem.

Náhle v houští ryk a ševel;

v předsíň sluje udýchána

vrazí laňka Prokopova,

klesne k nohoum poustevníka,

chvěje se a k němu vzpírá

veliké své hnědé oči.

Jaký div, na hlavě její

kříž se leskne divnou září,

z paprsků tak divné krásy,

v boku šíp jí trčí ostrý,

pod kterým krev rudá stéká

stydnouc v kapky rubínové.

Před jeskyní zazněl nyní

rohů hlas a juž sem vskočil

lovec pádným, smělým krokem.

Stepilý byl, černovlasý,

hrdé tváře, bystrých tahů;

rozhlížel se na vše strany,

luk mu vypad udivením.

„Kdo jsi, jenž zde bydlíš v poušti?“

„Oldřichu, proč poranil jsi

moji laň, což neviděl jsi,

kterak sám Bůh znamenal ji?“

S těmi slovy vytáh Prokop

z rány šíp a požehnal ji,

ta se rázem zacelila;

na to vlídně pohladil ji

lesklou šíji a pak pravil:

„Hříšník jsem a sluji Prokop,

v této poušti dlouhá léta

žiju řádem Benedikta,

království bych boží získal.

Vítej, kníže, v tuto sluji,

k velkým věcem Pán tě chystá.“

„Mne, vždyť pln jsem černých hříchů!“

odpověděl kníže Oldřich,

„kdybys chtěl mne vyzpovídat,

s důvěrou bych potom větší

mohl, otče, mluvit s tebou.“

Stalo se, jak přál si kníže.

„Žízním, otče!“ pravil Oldřich,

„roznícen jsem velkým během,

dej mně píti, sám co píváš.“

Nabral rychle Prokop vody,

ze srdce jež tekla skále.

Jako víno nejvzácnější

zachutnala Oldřichovi.

Sedli pak a hovořili.

Prokop jásal z hloubi duše,

viděl sen svůj vyplněný,

jejž v něm vzbudil příchod Němců,

věřil, tak se mělo státi.

Vypravoval Oldřichovi,

líčil směle živým slovem

nebezpečí, v které pádí

česká země, kdyby k Bohu

cizí řečí lid se modlil,

věštil, kterak tyto stráně,

tento hvozd a údol tichý

ohništěm být mohou zemi,

odkud pravé spásy zoře

rozlije se ručejemi;

prosil jej a zapřísahal,

aby poslal mnichy nazpět,

ukázal mu ruku boží,

jak jej vedla k němu lesem

za stopami jeho laně

právě toho jitra, v kterém

Němci vydali se k Praze.

S úžasem jej slyšel Oldřich,

vyskočil a jal se mluvit:

„Nuže sám ty, sluho boží,

seber zbožných bratří více,

kol sebe je shromažď všecky.

Žijte spolu v této poušti,

učte lid můj českým slovem,

já, co mohu, rád učiním

k poctě Panny, matky boží,

i milého Pána Boha.“

Oldřicha ven Prokop vyved,

ukázal mu cestu lesem

a též místo, které nejlíp

pro klášter by hodilo se.

Jiný život nastal nyní.

Po třech dnech se Oldřich vrátil,

ne juž sám, než s družstvem svojím,

ne juž sám, leč s lidem dělným;

nástroje vše měli s sebou,

s Prokopem šli, kam je vedl,

práce začla, topor lítal;

nejdřív vymýtěn kus lesa,

základy pak položeny.

Hvozd teď ožil řečí lidskou,

ruchem vozů skřípajících,

dopadáním pádných seker,

hlasy honců, řevem býků.

Pracováno neustále:

sotva jitro blesklo v stromy,

děláno i při měsíci,

v ouplňku když zářil jasný;

dřevěné zdi rychle rostly,

chrám se brzy vzpínal k nebi

a kol něho nízký klášter,

cel v něm dvanáct vedle sebe

ve prostředku s refektářem,

špižírny a zásobárny.

Do Prahy pak odjel kníže,

uchystal vše ku slavnosti

zasvěcení nové stavby,

přijel a s ním dvanáct mnichů.

Ze všech končin české země

hrnuly se davy lidu

ku Sázavě, jako divem

oživnul kraj druhdy pustý;

kde se vzaly, těžko říci.

Od severu, od západu,

od Labe a od Vltavy

neznámí tu vítali se,

neznámí si tiskli ruce,

cítili jen dobře všickni,

že zde našli, co tak dlouho

scházelo jim, čeho ani

nedala jim zlatá Praha,

Vyšehrad ni šedostěnný.

V středu mnichů ve průvodu

biskup Šebíř kráčel vážně

v skvostném rouše pod nebesy;

pražské kněžstvo v plné slávě,

Prokop s nimi s holou hlavou,

ruce spjaty, nohy bosy,

tak jak druhdy živ byl v sluji;

nechtěl nijak změnit roucho.

Kráčel klidně volným krokem,

s výši hlavy všecky předčil;

černé jeho dlouhé vlasy,

jimiž sem tam prokmitával

proužek šedin jako stříbro,

v kadeřích mu na ramena

splývaly do černých vousů.

Oko jeho plálo blahem,

zástupy kol hrnuly se,

každý k Prokopu se tlačil,

chtě se dotknout jeho řízy,

nebo slíbat pouhé stopy

jeho bosých nohou v písku,

tak že skoro biskup Šebíř

žehravostí se juž horšil

v svojí duši. Vešli v kostel:

poprvé tu české slovo

rozlehlo se v jeho stěnách,

neb lid zpíval jásající

otců zpěvy starodávné,

když mši Prokop začal sloužit

dle obřadu slovanského.

Zatím Oldřich, biskup Šebíř,

zemani a vladykové

smluvili se jednohlasně,

aby nové obci boží

opatem byl Prokop zvolen.

A když z chrámu vyšli v sboru,

před vším lidem biskup Šebíř

pronášel tu prosbu jemu;

mnichů sbor hned přizvukoval

a dav lidu hlučně jásal.

Ale Prokop sklopil hlavu,

nejmenší chtěl býti z bratří,

ano prosil, o samotě

by jej v sluji zanechali

s králíky a jeho laňkou,

s včelami a s milým Bohem.

„Dobře,“ pravil biskup Šebíř,

„když se zdráháš, budem volit!“

Vrženy jsou kostky losem.

„Špatně vrh jsi,“ pravil Prokop –

„o sebe dvě zavadily.“

„Ještě jednou,“ kázal Oldřich.

Po druhé vrh Šebíř kostky.

„Nemá tentýž dvakrát házet,“

jal se namítati Prokop

vida, los že bude jeho.

„Nuže, sám teď hodím, ale

marné vše jest odmlouvání,“

s usmíváním pravil Oldřich.

Kostky padly, Prokop zvolen. –

Zpěčoval se, znova prosil,

zaklínal a zapřísahal,

všecko marné; ve průvodu

byl juž veden do kláštera,

jenž mu se vším v celou správu

Oldřichem měl předán býti.

Lid se valil jako mračno,

ale brzy zpět se hrnul,

s ustrašenou tváří čekal

u kláštera velké brány

a zvěstoval udivený:

„Nelze nijak otevříti.“

Vystoup z davu kníže Oldřich,

chytil kliku – marná snaha,

jak by vrostla v zem tak pevně,

bez pohnutí stála vrata. –

Vystoup z davu biskup Šebíř,

chytil kliku – marná snaha,

jak by srostla s zemí v jedno

bez pohnutí stála vrata. –

Vystoup z davu svatý Prokop,

nedotknul se ještě kliky,

a juž samy rozlétly se

obě půlky velké brány

až do kořán s hlasným třeskem.

„Hospodin sám nyní volil!“

pravil Šebíř žehnaje se;

vypuk v jásot zástup celý –

Prokop opat vstoupil v klášter.