LEGENDA O SV. PROKOPU (XI. ROZDĚLENÍ PRÁCE.)

„Jménem Otce, Syna, Ducha,“

pravil v radě bratřím Prokop,

„opatem jste zvolili mne,

velkou tíži na má bedra

uložili nestatečná.

Nuže, slyšte, co já Prokop,

sluha boží, který v poušti

hledal Boha dvacet roků,

mluvit chci k vám v této chvíli:

líp se daří každá práce,

když víc rukou se jí chytí,

deset seker dřív dub sklátí

nežli ruka bez toporu,

nás tu třináct k svaté práci

podle vzoru apoštolů.

Velikým jest dílo naše:

tato poušť, jež plná lesů

neschůdných a bažinatých,

kde na skále hnízdí supi

a pod skalou rys a medvěd,

má se námi státi rájem;

z našich dlaní vypučeti

květ má s klasem, naší rukou

má být spoután bystrý ručej,

aby lidí pomocníkem

stal se místo sokem jejich.

To jest dílo vašich rukou;

větší však má úkol slovo,

slovo pravdy, povznešení,

útěchy a lásky boží,

kterým k lidu mluvit máme

v svaté řeči jeho otců.

I zde, v duších lidu, které

neschůdny jsou jak ty hvozdy

a jak ony plny zvěře,

vášní, hříchů a zlých zvyků,

zde zas kouzlit máme slovem

myšlenky květ s plodem činu.

Veliké jest naše dílo.

Nuže k práci rozdělme se,

každý chytni v ruku topor

dobré vůle, pevné snahy,

a ten dub se skácí dříve,

nežli kdyby v nesvornosti

z jiné strany jal se každý

tesat, bušit, řezat, sekat,

kolos ten by též v svém pádu

zasáhnul vás pracující.

Opatem jste zvolili mne,

slyšte, jak sám vyměřuji

obor svojich povinností.

Ku každému dílu první

dostavím se, poslední však

opustím já místo práce;

před kohouta písní první

skočím s lože a vás všecky

podle stáří půjdu zbouzet;

ku práci chci přihlížeti,

všady první při modlitbách,

poslední však k odpočinku,

u stolu též na nejzazším

seděti chci místě vždycky.

Bratři, jako děti k otci

přitulte se ke mně každý,

budiž přímost mezi námi,

láska s námi, shovívavost,

odpuštění, trpělivost;

říkejte mně prostě ,otče‘.“

Zaplesali všickni bratři,

tiskli ruce Prokopovi,

který dále pokračoval:

„Čtyři živly dohromady

tkají věčné roucho boží:

oheň, země, vzduch a voda.

Dva z nich, zem a vodu, svěřil

člověku Bůh, aby jemu

sloužily a pomáhaly

k uhájení živobytí,

dva vyhradil pouze sobě,

vzduch dal andělům a ptákům,

aby mezi ním a lidmi

prostředníky byli, v oheň

pouze sám on obléká se,

ať juž sluncem hřeje zemi

aneb hvězdami jí žehná,

neb ve mračno zahalený

na křídlech svých blesků lítá.

Vždycky věčná buď mu chvála!

Nám dal k správě zem a vodu.

Bratři, vložte ruku k srdci

a pak vložte ruku k dílu.

Dvanáct bylo apoštolů,

rybáků jen prostých dvanáct,

a hle, oni proměnili

země tvář, týž Bůh je s námi.

Vizte zem a mějte soucit

s touto matkou všerodící:

zraníte-li ňadra její,

buď to pouze, zlaté klasy

by scelily tuto ránu,

skácíte-li v svatých hvozdech

jeden strom, hned v školce svojí

vsaďte jiný. Věřte jistě,

že zem cítí jako lidé.

V naše ruce vše, nač zříte,

složeno jest k zdaru, vzkvětu,

já sám, když jsem žil tu v poušti,

byl jsem vším, já lesy kácel,

oral půdu, chytal ryby.

Nyní zvol si každý práci

podle svojí chuti, nebo

jakou dříve zabýval se,

klášterní než složil sliby.

Koho těší jíti brázdou

za pluhem, kde ptáků hejno

hlasným oblétá jej rykem,

koho těší srp a kosa,

plné vozy klasů plných,

opratě hned chop se čile,

rolníkem buď, pracuj v Pánu,

kterak srdce tobě káže.

Kdo zas rád máš husté lesy

a jich písně mnohohlasné,

větrů bouři v jejich strunách,

slunce zlato v jejich listí,

rosné kapky v jejich mechu:

tobě lesy odevzdávám,

dodávej z nich všecko dříví,

k nástrojům jež zapotřebí,

ale rovněž sázej, štěpuj,

především však plaché zvěře

nebuď lovcem, buď jen strážcem.

Komu pohled příjemný jest

na řeku, když v slunci dřímá

o poledni v zlaté páře,

neb když bouří rozlícená

tepe v břehy, až to stříká

na vše strany drahokamy:

osedlej si její vlny,

uzdu hoď do hřívy jejich,

ať se pění, ať se práší,

buď u řeky převozníkem

jako druhdy svatý Krištof,

v noci choď po březích řeky,

houkej v dálku, zabloudilý

by tě brzy slyšel chodec,

na druhou jej převez stranu

a když jako smetí vichr

zmítat bude tvojí loďkou,

vykasej se a skoč do vln,

chyť na bedra zbloudilého,

o kyj svůj se opíraje,

a Pán, který dal ti vůli,

sílu též ti neodepře.

Ve dne chytej šupinatý

hlubin rod a mysli při tom

na duše, jež Pánu získat

první tvou je povinností.“

Souhlasili všickni bratři,

tiskli ruce Prokopovi,

který dále pokračoval:

„Živly dva Bůh vyhradil si,

vzduch a oheň, v kterých bydlí,

z dvou též živlů bytost lidskou

sestrojil si přeuměle,

z duše, z těla; těchto obou

dbát má člověk na své pouti;

duši tuží přemýšlení,

tělo tuží stálá práce,

často ale unavené

obé žádá odpočinku.

Nechte ducha, toho sami

v chvíli šťastné andělové

na bílé si chytnou křídlo,

ale tělo, hmota líná

jíst chce, pít chce, spáti žádá;

tím v ní opět síla vzplane

olejem jak oheň lampy.

O kuchyni dbáti dlužno,

o sklep též a zásobárny,

aby chudým mohlo zbýti

vždycky dosti k nasycení.

V této péči, v správě domu

střídati se budou bratři,

losem určí mezi sebou,

a kdo zvolen, trpělivě

na týden se chopí díla.

K službě boží ale všickni

pilni budem dohromady:

o půlnoci zazní žaltář,

před svítáním vstanem k hoře,

mezi jídlem o poledni

budiž čítán život svatých.

Jménem Otce, Syna, Ducha,

domluvil jsem, bratři moji,

opakuju ještě jednou:

Milujte se všichni spolu.

Shovívavi buďte k sobě,

nebo láska – to je všecko.

Ctěte zem, již vzděláváte,

mějte rádi každé zvíře,

včelu, která med vám dělá,

vola, který chléb vám chystá,

lani, jež vám mléko skytá,

vlka, jenž vás učí bdíti,

medvěda, jenž k smíchu nutí,

hlavně ale pod římsami

kláštera a chrámu, bratři,

vlašťovičkám přejte hnízda.“

Dohovořil svatý Prokop,

zajásali všichni bratři,

slíbili mu poslušenství,

slíbili si svornou lásku,

rozdělili mezi sebou

lesy, pole, vodu, klášter,

odešli pak po své práci.