LEGENDA O SV. PROKOPU (XII. Zápisky Rarachovy.)

V svátek Maří Magdaleny

slavnost byla na Sázavě

hlučná, četně navštívená

od poutníků z blízka, z dáli.

Prokop sám chtěl sloužiti mši,

bratr Cyrill, jehož slovo

plné svaté výmluvnosti

řeřavé jak uhlí bylo,

nade hlavou hříšníkovou

mluviti měl o pokání,

o té krušné pouti k němu,

ostatní pak mniši měli

přisluhovat svaté službě

se svícemi rozžatými,

nebo v kůru dělat hudbu,

zpívajíce velkým hlasem

starodávné písně otců.

V tento den se přihodilo,

legenda co vypravuje.

Časně ráno po svítání

do lesa si Prokop vyšel

chtěje mysl osvěžiti,

myšlenky své sebrat chtěje,

jak to žádal svatý obřad.

Na nízký tu vystoup' vršek,

rozhlížel se šírým krajem,

kterak davy lidu pílí

v pestrých šatech ku Sázavě.

Na velký chtěl sednout balvan,

na kterém vždy v rozjímání

vonnou lázeň ducha nořil;

tu však k svému překvapení

Raracha zřel, jenž tu seděl,

nohama se opíraje

o protější skálu; v prackách

držel velkou oslí kůži

oškrábanou, vyhlazenou,

jak z archivu klášterního

by ji ukrad', rovnou oněm,

na nichž dobrý bratr Jimram

opisoval písmo svaté

zdobným písmem, pestré kraje

okrašluje rudou barvou.

V kůži bílou tuto Rarach

zatínal vší silou zuby,

prackami pak natahoval,

vytahoval, roztahoval,

jak jen mohl na všech stranách;

Prokopa si ani nevšim',

šklíbal se jen škodolibě.

„Co tu děláš, pekel zmetku,

promluv, či mne neznáš více?“

„Jak bych neznal, boží sluho,

nejsou posud zahojeny

moje rány od orání.

Co tu dělám? viděl's dobře,

domysli se, ipse vtip se.

Dnes je svátek na Sázavě,

množství se tam sejde lidu:

kalné vody, valné lovy.“

„Co s tou kůží?“ ptal se Prokop.

„Rač jít se mnou, sluho boží,

nevíš sám, že čas jít domů,

poslední již poutník zmizel,

v chrámu všichni čekají tě:

bratr Ondřej sedí v kůru,

nadýmá se jako holub,

div že vole nedostane

od zpívání, myslí jistě,

anděl v nebi proti němu

bídný jest jen koledníček;

bratr Radim v sakristii

v novém ornátě se pyšní,

vyšlapuje jako krocan,

druzí mu to závidějí;

máš to, otče, pěknou chásku

v klášteře svém pohromadě.

Bratr Jimram, stará kopa,

by nemusil po práci jít,

záda křivit, v potu kopat,

orat, rýti, stromy kácet,

v knihovně si pěkně hoví,

staré špiní pergameny,

maluje do písmen jejich

zástup trpasličích figur,

celý den R jedno hyzdí,

vzdychá při tom, pot utírá

rukávem si zašpiněným

s přemoudrého svého čela,

v duši pak všem vysmívá se,

kteří v potu tváře robí

na polích anebo v lesích.

Bratr Vít – ach, toho neznáš!

Řekne s tváří zbědovanou:

,Do lesa jdu, otče milý,

zázračných jdu hledat bylin;

nemocných je plný klášter,

mně se mastí nedostává‘ –

jde a jahod natrhá si,

napije se ze studánky,

do chládku si potom lehne,

sladký spí sen spravedlivých,

až polední slunce samo

splaší s jeho obličeje

hustý závoj chladných stínů;

probudí se, mne si oči,

rychle skočí, běží domů,

na cestě však uškubne si

v pravo v levo trochu trávy,

lopuchy neb jitrocele,

na nose co tak mu sedí,

a pak celý udýchaný

vypravuje v hloubi lesa

o vidění, o modlitbách,

o postu, jejž snášel v lese;

zatím čtverák ani neví,

od borůvek že má pysky

až do černa potřísněné.

Bratr Krištof – to ten pravý...“

„– Ustaň ve svém utrhání,“

přerušil mu Prokop hovor

ku zpáteční cestě lesem

obraceje kroky svoje:

„pojď a cestou já též tobě

něco pěkně připomenu:

Závist jen v tvém srdci klíčí,

vztek a zlost, že bratři moudří,

opatrní, spolehliví

úkladům tvým jen se smějí.

Dobře vím, jak bratr Ondřej

ondy ovce postřihoval

prozpěvuje při tom žalmy.

Ty's za ním byl ukryt v roští,

sotva vlny malý vloček

od nůžek mu odpad', dříve

než jej mohl dáti stranou,

ty jsi foukl ze vší síly

neviděn – a vloček zmizel

jak sníh, lehká pohra větrů.

Dobrý Ondřej dále stříhal,

ale s vlnou neshledal se,

od nůžek mu odlétala

jako pýří, jako smetí.

Ondřej křížem žehnal nůžky,

žehnal ovci – ale darmo,

tys však, zlobný pekelníku,

nemoh' vydržet a spustil's

ostrý smích, jenž prozradil tě.

Skočil Ondřej, vytáhnul tě,

svázal tebe jako ovci,

na klín tebe položil si,

ostříhal tě bez lítosti,

do hola, až v nahé kůži

pak tě pustil a měl radost,

jak jsi skučel v tuhém mrazu:

teď se hněváš na Ondřeje,

každé proč má vždy své proto.“

Ku ručeji zatím došli,

který šuměl přes kamení,

úzká lávka přepínala

jeho vlny, sotva jeden

mohl přejít bez úrazu.

Rarach skočil rychle napřed,

a když přešel, shodil lávku

zadním kopytem svým nazad,

rychle tato létla s vodou.

Na druhé stál straně Prokop,

ani nehnul brvou oka,

kynul pouze rukou svojí:

malý doubek, na pokraji

zřídla jenž stál, hned se sklonil,

ochotně přes proud se natáh'.

Přešel Prokop suchou nohou;

vlastní rukou zvednul doubek

řka: „Rosť v obra pět set roků,“

a zas klidně kráčel dále;

Raracha zas dostih' cestou

a v své řeči pokračoval:

„Bratr Radim, rozumím též,

po chuti že není tobě,

kuchařem byl tento týden;

k hÓře musil a pak zase

k antifonám, chyt' si tebe,

a tys musil po den celý

v kuchyni mu točit rožněm,

zatím co v tvé hlavě líhlo

neplech se a taškaření,

šibalství jak v hnoji červů.

Do zlata když kuře pěkně

opečeno jen se lesklo,

neodolal's, strh's je dolů,

začal jíst a chtěl jsi prchnout;

oblizoval's ještě prsty,

an tu vrazí rozlícený

bratr Radim do kuchyně,

oknem pozoroval všecko;

v svatém hněvu chytil rožeň

v zadek ti ho vrazil celý,

jen se cukej zapíraje –

všecko, všecko je mi známo.

Nyní ale pověz přece,

co s tou kůží v dnešní svátek?“

Ušklíbl se na to Rarach.

„Což já nesmím do kostela?

Sám víš, že dnes velký zástup

lidí bude na Sázavě;

musím lovit hříchy jejich,

pamět má však již se krátí.

Proto včera předvídaje

podle ruchu lžic a nožů,

že den boží bude zítra,

bratru Jimramu jsem ukrad'

ten kus staré kůže oslí,

od něho jsem přiučil se

ctnému kumštu písařskému.

Schován v chrámu hodlám sobě

všelikými kliky háky

zapisovat lidské hříchy,

kterých nejvíc nadělá se

ve chrámu při službách božích.

Sluho boží, dej dnes pozor,

pamatuj, čert nikdy nespí.“

Lehounce se usmál Prokop,

zatím oba vešli v klášter,

kde již čekali jej bratři.

Prokop vstoupil v sakristii,

Rarach v kostel, neviděný

na kůr vlezl a tam k stropu

mezi trámy skrčil hlavu,

na kolena roztáh' kůži.

Zazněl zvon a mše již začla.

Zprvu každý ruce spjaté

zbožně ležel na kolenou,

modlitbu svou odříkával,

aneb s kůrem zpíval spolu.

Když pak ujal slovo Cyrill,

teprv každý sluch svůj zbystřil,

aby ani slovo jedno.

neušlo mu, by moh' všecko

vypravovat zase doma.

Polední však brzy vedro

opilo tak posluchače,

že již mnohý začal klímat

hlavu v taktu ukláněje.

Ihned měl tu Rarach práci.

Vesnický lid chytal lelky,

dostal čárku na pergamen,

stará babka třásla hlavou,

chrápala již skoro nahlas –

tu máš, bod stál v oslí kůži.

Mnich též mnohý zahřešil si:

bratr Radim, který svíci

hárající držel v ruce,

zaklel v tichu, nebo vosku

skápnula mu žhavá slza

na sevřené holé prsty –

hned měl bod na oslí kůži;

bratr Štěpán, u oltáře

který zpíval epištolu,

zapomněl, ký dnes je svátek,

spustil jinou; teprv Prokop

přísným když jej změřil zrakem,

rychle opravil svou chybu –

bod však tměl se v pergamenu.

Ba tam, jaké pohoršení

ve výklenku šeré kaple!

Právě v oné svaté chvíli

těla Páně proměnění

jeden hoch tak naklonil se

ke rtům modlící se dívky,

až jich rety sblížily se,

polibku až sladký ohlas

rozletěl se celým chrámem.

Ušklíbnul se notně Rarach,

oba chtěl si zapsat v kůži,

ale běda – nikde místa,

obě strany jedno moře

teček, bodů, kliků háků,

ani kouska místa nikde;

rád by smazal jiných třicet,

jen ty dva by moh' si zapsat.

Jaká pomoc! Svraštil čelo,

pergamen chyt' pevně v zuby,

o koleno opřel ruce,

by jej trochu povytáhl,

trhl sebou ze vší síly,

buch, a vrazil hlavou ve strop,

div že nespad' omráčený.

V téže chvíli svatý Prokop

obrátil se u oltáře

chtěje zapět velkým hlasem:

„Modleme se, bratři!“ Rázem

utkvěl zrakem blíže stropu,

viděl vše, jak Rarach táhl

jak se praštil, jak se zachvěl,

s úšklebkem se šimral v hlavě,

tu se nemoh' zdržet smíchu.

Ale hned čert přišel k sobě,

a než Prokop obrátil se,

měl již stát na pergamenu

vinu svoji ve způsobu

velké čáry křížem dolů.

Lhostejně teď ve své výši

složil Rarach obě ruce;

nestaral se více o lid,

ať již spí anebo zpívá:

to, že opat chyt' se v sítě

jeho úkladů a nástrah,

úplně mu dostačilo;

ba on s to byl odpustiti

vše ty body, čárky, známky

za Prokopa provinění.

Hlučně lid se valil z chrámu,

rozptýlil se na vše strany,

mniši z chrámu vycházeli,

naposled též svatý Prokop.

Přitočil se k němu Rarach,

roztočil svou oslí kůži,

ušklíbnul se: „Sluho boží,

vzpomínáš, jak řekl jsem ti,

pozor dnes, čert nikdy nespí!“