LEGENDA O SV. PROKOPU (XIII. ZLATÝ PTÁK.)
Na smrtelném loži ležel
bratr Vít, kol něho mniši
klečeli a modlili se.
On s rozžatou svící v ruce
na prahu stál jiných světů,
rty mu bledly, oči hasly.
Náhle vzpjal se a mdlým hlasem
k Prokopovi děl a k bratřím:
„Odpusť, otče, a vy druzí
mějte všickni soucit se mnou,
když vás prosím jménem Krista;
vyslechněte zpověď moji,
kterou všem chci učiniti.
Dával jsem vám pohoršení,
líný byl jsem v službě boží,
zmařil jsem svůj život celý,
místo spásy svojí duše
ubohé a hříšné velmi
hledal jsem jen lidské štěstí.
Vídali mne často mnozí,
kterak s hlavou nakloněnou
ve hluboké chodím dumě,
vídali a říkávali:
„Vít se modlí,“ na svá ústa
kladli prst všem ku výstraze.
Ale já jsem zatím bloudil
v nesmyslných, bohaprázdných
snech a tuchách, přemýšlel jsem,
kde jest, co jest lidské štěstí.
Opate, vy bratří všickni,
umírám, hřích svůj teď cítím;
poslyšte, co před nedávnem
stalo se mi v hloubi lesa.
Nevím, je to pokyn nebes,
aneb výsměch pekla pouhý,
aneb pravda, kterou marně
tolik let jsem hledal v poušti?
Bylo jitro, první tucha
jeho létla stromů listím,
když snem divným probuzený
vyšel jsem v les za klášterem.
Červánek plál na východě,
v jeho ohni stály kmeny
mohutné jak rudé sloupy,
v trávě rosa kmitala se,
všecky květy podél cesty,
jak jsem do nich podíval se,
vstříc mně dechly svoji duši,
sladkou vůni, staré skály
kolem nahých přísných skrání
růžových par měly závoj;
z dálky zněla píseň řeky,
slyšel jsem, jak vlna každá
praví družce: „Dále, dále!“
Stanul jsem a sklonil hlavu:
Bože, jak ten svět je krásný!
V tom zazněly sladké zvuky
na píšťalu lesní kdesi.
Pastýř hrál ku nové pastvě
svolávaje věrné stádo;
viděl jsem jej v úžlabině,
jak hnal ovce podle skály.
Houštím šel jsem a zas píseň
dotknula se mého srdce;
dívka mladá na jahody
s malovaným vyšla džbánem,
zřel jsem, jak se mihla stromy
s plachetkou na útlé hlavě,
rudou jak mák vlčí v květu.
Šel jsem dál a duše moje
víc a více otvírala
bezdný kalich svojich tužeb.
Slunce svítilo mi v srdce,
cítil jsem, led jeho puká,
citu chudobka juž zvedá
krví kolem potřísněný,
porosený okraj květu.
V očích mojich slzy stály.
Bože, jak ten svět je krásný!
Ale kde to štěstí naše?
Kde jest, co jest, jak jen k němu?
Zved jsem hlavu. Na haluzi
kaliny, jež v sněžném hávu
stála rovna pěkné panně,
seděl ptáček malý, útlý;
pestrá pírka smaragdová
zlatým pohrávala leskem;
pod hrdélkem jako rubín
ohnivá se skvěla skvrna,
na hlavě však malý chochol
z nejčistšího zlata hořel,
zobáček byl útlý, tenký,
růžový jak osten růže.
Seděl tiše na haluzi,
upřeně se na mne díval,
jeho oči ohněm plály;
mně se zdálo – to jsou hvězdy
zasazené v hlavu ptačí.
A teď, bratří, nevím, zdali
přelud jal v síť duši moji:
zlatá uslyšel jsem slova,
v nich se chvěly sladké tÓny
z pastýřovy flétny lesní,
v nich se chvěly prosté zvuky
z písně dívky, již jsem slyšel,
která z rána na jahody
s malovaným vyšla džbánem:
,Mnichu, já jsem ptáče štěstí,
pojď a uzříš, kde je hledat.
Tam kde stanu, tam jest jistě,
mnichu, pouť ta dlouhá bude,
dlouhá jak tvůj celý život;
nezkusíš ho, ale uzříš,
a pak umřeš po něm touhou.‘
Jak bych opojen byl vínem,
vůní, hudbou, sny, já kráčel,
kam se mihlo zlaté křídlo
nebeského ptáka štěstí.
Šli jsme dlouho temným lesem,
jenž byl hlubší víc a více,
divočejší, plný bažin,
nad kterými bílou hlavu
těžkou vůní leknín houpal;
stromy byly jako sloupy,
černé sloupy bazaltové,
bez pohnutí stály kolem;
sem tam býlím jen se mihnul
motýl, a když hled jsem blíže,
lebku měl na svojí hlavě.
Vedro padalo s těch korun
nehybných jak těžké mračno;
skály rostly, jejich stěny
byly náhle obličeji;
kleč, která jim rostla z ňader,
v dál se táhla jako ruce,
kořenů změt dole zase
na kotouče zeměplazů
měnila se mému oku.
Pták lét stále dál a dále,
jako hvězda, která padá;
mih se vždycky před mým zrakem,
mnil jsem, že juž ztracen kdesi,
an tu náhle na kadeři
stromů divných, jež jsem neznal,
on se zaskvěl jako rubín.
Vodopády valily se
po kamenných stupních v propasť,
ve vlnách pták smočil křídlo
a pak střásal na vše strany
celý liják drahokamů.
Teď se kmitl v temné sluji,
balvany jež překlenutá
zela jako dračí tlama,
za ním volala má touha.
Dlouho v tmách jsem kráčel pouze,
přede mnou pták, cizí ruka
jak by rudý nesla kahan
na cestu mi svítíc v spěchu.
Šel jsem rychle, hrůzou často
zavíral jsem obě oči.
Bod, jenž ved mne, náhle rostl,
byl jak slunce – věčný Bože,
v jeskyni jsem stál teď velké;
tisíc stvolů křišťálových
viselo se stropu dolů,
tu jak hrozny obrovité,
jehlance jak obrácené,
jako prales zkamenělý.
Nevím, odkud záře slunce
vnikala v ty tůně ledné,
ale vím, že celé duhy
po klenutí táhly zvolna;
nevím, odkud tekla voda
v křišťálovou tuto lázeň,
ale vím, že zvuky kapek
padajících, zmírajících,
o klenbu jak hudba hrály.
Co tu divů! co tu krásy!
Kráčel jsem jak ve snu spilý.
Pták přede mnou jako hvězda,
na křídlech mu duhy hrály.
Teď se mihl jak šíp zlatý,
zase v tůň, já musil za ním,
hloub a hloub to stále jelo
tmou, kolem nás vodopády
burácely ze tmy do tmy,
zřel jsem oblouky jich valné,
stříbrné a padající
ještě hloub až ke dnu země.
Pták se vznesl, nyní vzhůru,
můj zrak za ním – věčný Bože,
já jsem viděl z hloubky hvězdy.
Nebe černé jako příkrov
a přes jeho nepohnutou,
děsně klidnou, tichou plochu
táhly zvolna zlaté světy
jak obrovským někde kolem
soustav měsíců a sluncí
neviděn by cherub točil.
Hrozné zjevení a děsné!
Točily se, přešly, jiné
za nimi, bez konce, dále
legiony, miliony.
Já se díval v jejich tváře,
rokle zřel, z nichž teklo zlato
jako proudy, pusté břehy,
skalná bradla bez života,
jak by zavěsil kdos kostry
vedle sebe v jedné řadě
na dlouhý drát nekonečna.
A zas jiná plná ohně.
Odvrátit jsem musil oči,
zakryl tvář a zalkal z duše:
Hrozné, Bože, jsou Tvé divy!
Ale kde jest štěstí naše,
co jest, kde jest, jak jen k němu?
Pták se mihnul zlatým křídlem,
dále šla zas divná cesta
přes kameny, jak by vlny
nějakého moře kolem
ztuhly v běhu, zkameněly.
Ani útlý stonek trávy
neprolomil kůru země,
ani mech svou šedou plísní
na balvanů nesed hlavu;
všady pusto, skály rostly,
mezi nimiž sem tam tlely
obrovité dlouhé kostry,
nevím, obrů či snad zvěře.
Snad tu druhdy kvetl život.
Chtěl jsem sednout na kamení,
ale ptáče dále letlo.
Brzy začla tráva opět,
keře zas a zase stromy,
zajásal jsem v hloubi duše.
Šli jsme opět známým lesem,
stanuli jsme, kde jsem vyšel.
Slunce bylo na západě,
červánek zas vroubil stromy,
stíny rostly, rosa kmitla.
Bolely mne velmi nohy,
žízeň stáhla moje hrdlo,
a já ptal se jako druhdy:
Velký jest Tvůj svět, Ó Bože,
neobsáhlý, nemá konce,
ale kde to štěstí naše?
Ještě krok – a já je viděl.
U kapličky matky boží,
kterou šípek opletává
miliony vonných květů,
na pahorku mezi trávou
seděl pastýř, jehož flétna
ráno pouť mou provázela,
na klínu svém držel dívku,
která z jitra na jahody
s malovaným vyšla džbánem.
Flétna v trávu pohozená,
a džbán v trávě překocený,
ale ruce v objímání,
ale ústa ve hovoru.
Seděli tak tiše sami,
ona kladla mladou hlavu
na mohutná jeho prsa,
přes něž husté její vlasy
vlnily se jak len zlatý.
Šátek dávno pad jí s hlavy.
Šípek větrů každým hnutím
do klína jim střásal růže,
nebe bylo modré, čisté.
Tu jsem uzřel svého ptáka,
nad jejich on stanul hlavou,
do zpěvu se dal a jásal
a pak letěl výš a výše,
až byl hvězdou ve azuru.
Juž jsem věděl, co je štěstí,
kde jest, jak se dostat k němu.
Přes sepjaté ruce moje
tekly slzy jako oheň.
Cítil jsem, jest příliš pozdě,
ale rty mé šepotaly:
Krásný je Tvůj svět, můj Bože,
veliký a nekonečný,
ale nad vše v něm je láska.
Děkuji Ti, já ji spatřil.
Vrátil jsem se právě k hoře.
Od té doby neúmorná
svírala mne touha palná.
Snad jsem hřešil, drazí bratří,
umírám a žehnám pouze.“
To legenda bratra Víta.
Strnulí a udivení
mniši kolem naslouchali.
Opat Prokop poručil pak
mrtvé tělo pochovati
pod šípkovým keřem kaple,
kde Vít viděl lidské štěstí.