LEGENDA O SV. PROKOPU (XIV. DIVY SV. PROKOPA.)

Věrně chci vám vyprávěti

o všech divech a zázracích,

které konal svatý Prokop

ku podivu všechněch lidí,

celé, šíré země české

v klášteře svém na Sázavě.

Bedlivě chci všecko říci,

bez ozdoby vyprávěti;

krásný čin juž sám se halí

ve krásného slova roucho.

Rozlétla se brzy pověst

o Prokopu divotvorci,

rozlétla se v šíré kraje,

nebo jak se může skrýti

město, na vrchu když leží,

můž pod kádí oheň pláti?

Člověk jeden, Mena jménem,

o Prokopu slyšel mnoho,

jat byl velkou touhou v srdci,

vidět jej a živ s ním býti;

rozdal všecko jmění chudým,

očistil se z všech svých hříchů

a pak s myslí odhodlanou

ku Sázavě nastoup cestu.

Pěšky šel tu celou cestu,

přes kamení, trny, strže.

Časně zrána juž se octnul

na pobřeží bouřné řeky,

za níž kynuly mu báně

sázavského monastýru.

Řeka jarem rozvodněna

valila své vlny kalné

jako hory, malé lodě

houžvemi na druhém břehu

přivázané ku sochorům,

tancovaly ve vln víru

jak skořápky ořechové.

Po člověku ani stopy.

Bylo jitro, shustlou mlhou

slabě slunce prosvítalo.

Z protějška do vln a větru

jásající bouřné vřavy

zazněl chorál z chrámu z dáli,

na hodinkách kde sbor celý

trval v svaté horlivosti.

Mena chvíli na rozpacích

stál na pustém břehu řeky,

stál na prahu svojí touhy,

překročiti však ho nemoh;

lítost hrdlo sevřela mu,

v písek pad, své rozpjal ruce,

zavolal pak velkým hlasem:

„Pro zásluhy Prokopovy

sám ty, Bože, na břeh druhý

hříšníka mne převez divem.“

Nastojte! v té chvíli právě

dozpíván byl žaltář v kůru,

bratří z chrámu vycházeli,

v středu jejich svatý Prokop.

„Hleďte, bratří, člunek malý

sám si klestí řekou cestu,

vlny kolem jako hory,

a on přímo na břeh druhý!“

Dívali se bratří v dálku,

zakrývali oči rukou,

nebo právě ranní slunce

prodralo se mlhy clonou.

„Hleďte, loď juž zase zpátky,

a v ní člověk pevnou nohou

stojí v lodi v takém větru,

boží se tu dějí divy!“

A juž skočil Mena na břeh,

pad tu k nohám Prokopovým,

objímal je, blahem plakal,

vypravoval, co se stalo.

Trnuli tu bratří v sboru,

Menu sami v střed svůj vzali.

Ale Prokop zamyslil se

a pak pravil ke svým bratřím:

„Znova se zas naplnilo,

o víře co pravil Kristus:

hory může přenášeti,

kdo má víru,“ – pak na Menu

obrátil své zraky vlídné,

„ale štěstím blažit může

srdce lidská – kdo má lásku.

Budiž Pán Bůh pochválený!“

„Až na věky!“ řekli mniši.

Jednou s velkým namáháním

čtvero lidí svázaného

přivedli jsou soptícího

muže, posedlého ďáblem.

Modlil se tu Prokop nad ním,

v noci nespal, jen se postil,

kamenem v svá ňadra bušil;

a když takto svoje tělo

potrestal za cizí hříchy,

upřel pevný, děsný pohled

na člověka, jenž se zmítal

v křečích s pěstmi zaťatými,

a hle, jak by schvácen bleskem,

bez vlády se k zemi sřítil;

pěna od úst jen mu tekla

jako oři spocenému,

ztišil se a brzy ke svým

navrátil se uzdravený.

Tak prohledlo mnoho slepých,

hluchých mnoho sluch zas našlo,

chromý odhodil svou berlu,

poskočil jak jarý jelen,

z blízka, z dálky každý spěchal,

kdo jen trpěl, na Sázavu,

všem tu bylo pomoženo.

Takých divů svatý Prokop

mnoho konal jménem Páně,

ještě jeden z nich vám povím.

Zeman jeden v české zemi

hrdý, příkrý, neustupný,

v dřevěném svém choval hradě

krásnou ženu jako lunu.

Žárlivostí svou ji stíhal,

když pak měla poroditi,

dal ji zazdít – v té však chvíli,

poslední co kámen padl

na hrob živý mučednice,

nemocí byl raněn zeman

podivnou a neslýchanou,

malomocenství jež sluje.

Rázem poznal svoji vinu,

vykopat dal ženu svoji,

padl před ní na kolena,

odpuštění od ní žádal;

tato hlasem mdlým a slabým

poslala jej na Sázavu

ku Prokopovi opatovi,

zemřela pak v krátké chvíli.

Opustil hned zeman hrad svůj,

v ovčí rouno oblekl se,

aby zakryl co jen možná

těla svého bílé vředy,

a pak bloudil bosou nohou

po lesích a hledal cestu

ku Sázavě. Když tam přišel,

padl k nohoum Prokopovi.

Odstoupili všichni bratří,

požehnali sebe křížem;

hrozné bylo popatření

na člověka, jenž tu klečel

a dvě ruce natahoval

plné ran a plné hnisu.

Ale Prokop pozvedl jej,

zeman zase padl na zem,

do země tvář bledou zaryl,

a pak jal se zpovídati

přede všemi z hříchu svého.

Když dokončil svoji zpověď,

velkým hlasem před vším lidem

zved jej Prokop, a když bratří

zdráhali se k němu vstoupit,

sám jej do své celi odved,

sám s ním žil, s ním vykonával

pokání, jež uložil mu.

Jednou v noci na modlitbách

když dlel podle obyčeje,

pozoroval, malomocný

jak se zvedl s lože svého,

tichým krokem přešel celi,

sáh po šatu Prokopovu,

do něho se oblek celý

a pak s velkým pláčem sklesl

před své lože na kolena.

Povstal Prokop od modlitby:

„Co tu děláš, bratře milý!

Proč oblékáš moje šaty?“

S pláčem zeman odpovídal:

„Otče, jsem juž druhý měsíc

v cele tvojí, modlíme se,

postíme se – ale darmo;

ruka boží zavřena jest,

jeho hněv mou hlavu tíží.

Tu jsem myslil, že když v noci

obleku se v tvoje roucho,

že snad zhojí se mé rány

divnou mocí, která z tebe

na vše strany rozlévá se.

Chtěl jsem vírou spasen býti.

Odpusť mému provinění!“

K slzám pohnutý byl Prokop,

ponořil svou duši v dumy,

a pak pravil vážným hlasem:

„Za tři dny já, bratře, umru,

potom oblec moje roucho,

potom vstaneš uzdravený;

ještě tři dny trpělivě

snášej trest svůj. Až má duše

očistěna rmutu země

vzlétne k nebi zlatým křídlem,

uzdraví tě moje roucho,

ale teď jsem hříšník velký

jako ty a všichni lidé.“

Na to pozved nemocného,

objal jej a políbil ho

a zas klek a v nové dumy

prorockou svou vnořil duši.