LEGENDA O SV. PROKOPU (XIV. Májová noc.)

První máj svým snivým kouzlem

Sázavské již opřed' stráně,

dýchnul v háje, dýchnul do vln,

zčeřil jehněd zlaté vločky,

zaťukal si na kře bezu,

zda jim bude do rozkvětu,

nahlédnul do hnízda pěnkav,

zda jim bude do prozpěvu.

Vlhký vzduch se sladce zvlnil

pod polibkem smavé Vesny,

sáh' i v srdce starým zvonům

Sázavského monastýru,

tak že v snivém podvečeru

zněly divnou melodií,

jakby celé jaro nové

s lesy, luhy, vodstvem, ptáky

v kovovém jim hrálo srdci.

Divný ruch a divná tíseň!

Ze vzduchu to přešlo v srdce

cos jak touha žíti! žíti!

zabouřiti v jarní míze,

rozpnouti se, rozletěti,

zavířiti v celé síle

v přerodu a obnovení!

Večer posledního dubna

schýlil křídlo netopýří

nad klášterem. Po nešporách

s všemi mnichy v refektáři

dřevem zdobně vykládaném

seděl za podlouhlým stolem

jak vždy v čele bratří Prokop.

Hovor proudil veseleji,

než to bylo obyčejem,

číše sladké medoviny

rychleji se dopíjely,

a než kdo se mohl nadát,

podotknul kdos, dnešní noci

že lid ve zvyku má slavit

pohanský a starý obřad

upálení čarodějnic.

Jiný k tomu připomenul.

že prý ďábel, černý kocour,

nebo prase štětinaté

čarodějek tance řídí

v černém lese na mýtině

předsedaje kvasu jejich,

ba prý v celé síle svojí

jako lovec chodí lesem,

svádí bludné dcery Evy

ve objetí hříšné lásky.

Jiný děl, že na skal tesu

kapraď živým zlatem hoří.

Jiný věděl, o půlnoci

že se rázem otvírají

poklady vše v lůně země

pohřbené a zakopané,

po věky tam dřímající,

zahoří v ráz modrým leskem,

k jistému že veden cíli,

kdo má sílu po nich badat,

odvahu, je vyzvednouti.

Jiný, nejmladší všech bratrů,

tvrdil zcela rozhorleně,

že prý v této noci jezdí

čarodějky na koštěti,

děd prý mu to vypravoval,

náhodou jenž – dávno tomu –

též se octnul v jejich víru

v pustých skalách mezi lesy.

Na ohništích prý se svléknou,

rozpustí si dlouhé vlasy,

namaží se divnou mastí,

komínem pak letí vzhůru

v košili jen, osedlavše

pometlo si místo koně.

Hovořeno, popíjeno,

mnohé moudré padlo slovo,

ale v mnohém oku Prokop

zážeh postih', jenž jej děsil.

Viděl, kterak mnohá ruka

zimničně se pozachvěla

a jak všecky zajímalo

toto divné povídání,

cítil, že jest v jejich duších

dosti půdy pro pověry,

pro pohanské zvyky dědů.

„Staré zvěsti starých časů!“

lhostejně řek' bratr Beneš.

„Zbytky pohanských to pověr!“

flegmaticky pravil Jimram.

Ale Prokop zpozoroval,

pod stolem jak pokrytecky

oba znamení si dali.

Bratr Ivan pouze mlčel,

v číšku skláněl skráň i oko,

ale Prokop dobře viděl

v oku jeho divý záblesk,

na tváři též strašnou bledost,

která měla maskou býti

rozbouřené jeho duše.

Klášterní v tom zazněl zvonec.

Jeho hlas jak Prokop vítal!

Rychle vstal a pravil k bratřím:

„Lidské řeči, pěna, dýmy,

ohlas větrů, povídačky,

rychle vzniknou, rychle hynou,

věčné pouze Boží slovo.

Půjdem spáti!“ – Jednou ranou

všickni vstali, ruce spjali:

„Blahořečte Pánu!“ znělo

táhlou klenbou refektáře

ve obvyklém slavném šumu.

Zhasla světla. Každý tiše

odebral se do své cely.

Poslední šel svatý Prokop,

vážný šel a zadumaný,

cítil, řeč o prvním máji

nevčasná, jak svůdná byla;

věděl, v tomto lidu ještě

pohanské tkví staré jádro

obřadů a dávných pověr,

husté býlí, jež tak přes noc

vymýtit se lehce nedá.

Viděl rozčilení bratrů,

tlumené jen tuhou kázní,

blýskající žárem v oku

jako zvěstí jisté bouře.

Nerad šel dnes do své cely.

Dlouho klečel na modlitbách

na klekátku. Chtěl již vstáti,

v tom se úzkým cely oknem,

v zasazených do olova

osmihranných polích kmitlo

cos jak jiskra padající,

cos jak ohon vlasatice.

Rudá čára tmavým nebem

letěla nad lesní strání,

za ní druhá, třetí, čtvrtá,

smolných věnců rudé slzy

padaly do kšticí lesů,

jako hvězdy když se čistí

v tiché noci podzimkové.

Přistoup' k oknu svatý Prokop,

celý kraj stál v jednom ohni,

každý pahrb, každá skála

jako oltář v ohni stála,

ve lijavci jisker plála!

Do oblouků smělých vzhůru

obrovští se nesli ptáci

rukou – nikdo neviděl jí –

vymrštěny do blankytu

vonné, temné jarní noci.

Mezi ohni zářícími

míhaly se černé stíny;

rozeznával svatý opat

stíny ženských, stíny mužů,

slyšel z dálky checht a povyk

temně přitlumených hlasů,

hýkání pak z dálných slují

vyplašených nočních ptáků,

větví šelest, klestu praskot

pod nohami prchajících,

sykot padajících košťat,

hasnoucích kdes v třasaviskách,

hlahol kroků, cval a dusot.

Divá schvátila jej úzkost,

nebo v stínech, které viděl,

jak se v oknech cely kmitly,

zdálo se mu, rozeznával

mnišské kutny, mnišské kápě,

ba i známé slyšel hlasy

prchajících, tichý skřípot

vrátek zahradních též slyšel.

Běda, jestli někdo z bratrů

vyšel v taje této noci,

pomoz sám Bůh jeho duši!

S třeskem vyrazil své okno,

hltal vonný vzduch a vlhký

májové té luzné noci.

Bože! Z dálky slyšel zníti

cos jak houslí lkavé zvuky,

nyjící a roztoužené,

cymbálu vřesk nestydatý,

pekelný checht kozích měchů.

Jásot, výskot odrážel se

od těch strání zadumaných,

dupot, ševel – pohled' vzhůru

a zřel nové pruhy košťat

pekelné tkát nebem duhy,

kometami letět v dálku,

zapadati v černých hvozdech.

Cítil vlhkost, vláhu země

živnou, teplou jak dech matky,

ze všech pÓr jak blíž se drala

duše její, duše hmoty,

pravěká ta živá síla,

polibky jež mluví k lidstvu,

objímáním dokazuje

věčnou pravdu všeho žití,

staré ono aleluja

velké duše všehomíra!

A ten výdech jarní noci

a ty zvuky hudby z dáli

a ty ohně na všech vrších

a ty věnce létající

zdály se mu drzým vzdorem

proti mravu, proti kázni,

vzpourou hmoty proti duchu,

triumfem nad trýzní těla,

nad žaltářem, nad růžencem,

nad zvony a kaditelnou.

„Třeba čelit hmotě,“ pravil,

„která škraboškou je ďábla,

třeba žalmů, zbožných písní

slavným plesným hlaholením

jásot hmoty přehlušiti!“

A co myslil, také proved'.

Rázem chodbami se rozlet'

jásající povyk zvonce.

„Vstaňte! Vzhůru! K hÓrám, bratři!

Osvícená okna chrámu

čelit mají nočním ohňům

pohanských těch obyčejů,

hlaholící varhan zvuky,

žalmů bouřné katarakty

přehlušiti mají výskot

satanské té divé svatby,

modlitba pak těch, kdo věří

v ducha triumf, předstihnouti

vítěznou má píseň hmoty!“

Stalo se. Sám opat kráčel

dlouhou chodbou, bušil v dvéře:

„Vstaňte, spáči! Bůh vás volá,

vstaňte, jeho bohatýři,

proti pekelníku vstaňte,

který orgie své slaví.

Rychle s loží! Všichni vzhůru!“

V krátce vzplála chrámu okna

v zvuku varhan, v žalmů pění,

s úžasem tu Prokop viděl

prázdná místa ve lavicích,

čítal, věděl, kde kdo seděl,

zachmuřil se v hloubi duše.

„Vyčkáme jich!“ řek' si v nitru,

„do rána se vrátit musí.“

Mezi pěním vyšel z chrámu,

uzamk' pevně hlavní fortnu,

zahradní též zavřel branku,

tak že kdo šel, každý musil,

chtěl-li v klášter, projít chrámem,

jehož vrata otevřená

pouštěla zář sterých světel

mezi stíny černé noci.

Obchůzkou se vrátil v klášter,

prošel chodby, prošel cely,

viděl prázdná lože bratrů,

v chrám se vrátil. První záblesk

jitra mlhou těžce dral se,

nemoh' věřit zrakům Prokop:

na svém místě seděl Beneš,

na svém místě seděl Jimram

pohrouženi v pění žalmů.

Jasně viděl, než se vrátil,

jistě vraty chrámu přišli.

Těkal kolem orlím zrakem,

spočet' všecky – Ivan scházel.

Zatím zvolna černým křídlem

noc v svůj pád se nachýlila,

okna chrámu ještě plála,

žalmy klenbou ještě zněly

jako protest pravé víry,

jako protest síly ducha

proti černým mocím tajným,

na vzdor hmotě, na vzdor peklu.

Vyšlo slunce. Mezi bratry

se smutnou vstoup' tváří Prokop.

Kynul bratru Jimramovi,

kynul Beneši, by vyšli

z lavic svých, by klekli na zem

na dlažice před oltářem.

Mlčky se sklopenou hlavou

poklekli, on zvolna sundal

tuhý provaz se svých beder,

splet' jej v důtky, svatým křížem

požehnal jich tuhé uzly

a pak pravil hlasem hromu,

ve kterém se lítost třásla:

„Kde jste byli této noci?

Kde jste byli? Kde jest Ivan?“

Mlčeli, jen ještě hlouběj

uklonili hlavy oba,

Jimram po důtkách vztáh' ruku,

vzal je z dlaně opatovy,

políbil je a děl k bratru

ve hříšná se prsa bije:

„Moje vina, moje, moje,

největší z všech moje vina!“

„Smiluj se, Ó Hospodine!“

sbor v to padnul s žalným kvilem;

Jimram kynul Benešovi

do cely, zkad brzy v nářek,

v žalmů zpěv a pláč a vzlykot

důtek svist a rány zněly.

Potom rozběhli se bratří

do lesů, šli za Ivanem,

houkali do skal a slují,

nahlíželi v duté kmeny,

hrabali ve hustém mlází,

konečně jej našli v mechu;

na úpatí strmé skály

bez pohnutí ležel v krvi

s kutnou zdranou, celý serván.

Ještě dýchal. Na nosítkách

v chvatu z větví urobených

mroucího ku monastýru

přinesli, vstříc šel jim Prokop

s vážnou tváří, slzou v oku.

Nosítka hned zastavena,

všickni klekli, Prokop sklonil

ucho ke rtům nešťastníka,

aby přijal jeho zpověď.

Požehnal mu, rozhřešil jej,

před oltář jej kázal nésti,

kleknout všem a modliti se

za ubohou jeho duši.

Co zřel bratr Ivan v lese,

co tam slyšel, co tam dělal,

kapradí zda viděl kvésti

na omšené skále zlatem

a je chtěje utrhnouti

do hlubiny v ráz se zřítil,

zda se potkal s čarodějek

nahých davem na košťatech,

zda snad viděl – chraň nás hříšné

svatý Michal, svatý Jiří! –

samotného Belzebuba,

o tom nikdy nikdo slova

neslyšel z úst Prokopových.

Neslyšel z úst Jimramových,

neslyšel z úst Benešových,

neb ti svatou pod přísahu

vzati byvše na mlčení

v pláči od té doby žili

pouze o chlebu a vodě

v neustálém bičování

hříšných těl a o samotě.

Od té doby vždycky večer

posledního dubna jasem

vzplála všecka okna chrámu,

klenby zněly pěním žalmů

jako v odvet plesné bouři,

kterou zněly vrchy, stráně

ve plápolu sterých ohňů

májové té první noci!