LEGENDA O SV. PROKOPU (XV. SMRT SV. PROKOPA.)
Jak byl Prokop předpověděl,
stalo se, sil jeho tělu
ubývalo víc a více.
Svolal k sobě všecky mnichy,
kteří s tváří zarmoucenou
tušili, co stát se musí.
Nepromluvil ani ještě
a juž bolné naříkání
vlnilo se jeho celou,
nepromluvil ani ještě
a juž slzy valily se
z očí bratrům jako proudy;
nepromluvil ani ještě
a juž tisk druh druhu ruku
a juž těšil bratr bratra,
na všech retech se juž chvělo:
„Co se stane, co z nás bude?“
Vítoše pak ústy všickni
zavolali, líbajíce
jeho ruce, jeho šaty:
„Nenech siroty nás, otče,
neopouštěj svoje děti!“
Na loži se vztýčil Prokop,
božství zlatá aureola
vzplanula mu kolem hlavy,
mluvil ještě pevným hlasem:
„Bratří moji, co jsem často
říkával vám, opakuju:
Mnoho zmůže síla duše,
mnoho víra, mnoho naděj,
ale všecko zmůže láska;
protož všickni milujte se.
Nesmím, bratří, zapírati,
že po smrti mojí záhy
věčná kletba české země,
ku cizáctvu láska podlá
vyžene vás z těchto celí,
že z té půdy vaším potem
skropené a posvěcené
cizinec jen těžit bude,
že v to hnízdo vlašťoviček
usídlí se hejno supů.
Nesmím nic vám zapírati,
chci, abyste silni byli,
silni v lásce k vlasti svojí,
jež má nejvíc zapotřebí
každé ruky pracující,
myslící též každé hlavy;
silni v lásce k sobě, bratří,
nebo tou se všecko daří;
silni prací v utrpení,
v pokoře a oddanosti
ku milému Pánu Bohu.“
Pláč a lkání přerušily
další slova Prokopova,
jenž po dlouhé chvíli dále
pokračoval v svojí řeči.
„Buďte silni! Řadu dlouhou
plných roků svaté práce
cvičil jsem vás, vedl jsem vás,
byste mužně vydrželi
trochu bídy, protivenství,
vyhnanství a ve cizině
pobyt plných šesti roků.
Spytihněv až kníže zhyne,
Vratislav zas povolá vás,
a Bůh splatí hojnou měrou,
pro něho co trpěli jste.
Ale teď vás jedno prosím,
úpěnlivě za to žádám:
Zítra umru před svitáním;
poslední noc rád bych strávil
v lesích ve své milé sluji,
kde tak mnohá žil jsem léta,
dřív než Pán Bůh povolal mne
k velikému svému dílu.
Rychle na poušť vydejme se,
zapějme si všickni cestou
otců chorál starodávný!
Vzhůru, bratří! Rozloučení
těžké jest, však v něm je život!“
A jak ani necítil by
choroby hrot ve svém těle,
jako druhdy silný povstal.
Večer byl juž, z klášterních vrat
dlouhý se tu valil průvod,
hlasně zpíval hymnu otců:
Hospodine pomiluj ny!
Což se hlasy všechněm chvěly,
všechněm v očích slzy stály!
Zvolna šli a Prokop cestou
rozhlížel se po přírodě;
znal tu každou mez i trávník,
každý strom a každou cestku.
Rozhlížel se a děl bratřím:
„Hleďte, příroda jde spáti
jako já a oba vstanem;
nebo není umírání!“
Zvolna šli, tu náhle bzukot
nad jejich se vznášel hlavou;
ohlédli se, ve chumáči
lítaly kol zlaté včely
nade hlavou opatovou,
shlukly se a letly s nimi
v jeskyni, jež druhdy byla
první jejich domov milý.
Přišli v les – tu s každé větve
listí dešť jim padal k nohoum,
aby Prokop neurazil
v posled o kámen své nohy,
co byl květ – to byla vůně.
Šli kol kaple matky boží,
V planých růžích zkvětlých právě
kynul hrob jim bratra Víta
na místě, kde druhdy viděl
nepoznané lidské štěstí;
jak šli kolem, všecky růže
sklonily se k Prokopovi
a déšť vonných, bledých lístků
střásly, které vítr dones
v Prokopovy šedé vlasy.
„Hle, to pozdrav bratra Víta,“
pravil Prokop, „děkuje mi,
že jsem dal jej pochovati
tam, kde viděl štěstí lidské;
spí se mu tam jistě sladce.“
Šli a tu juž otvor sluje
zdáli kynul jako známý;
prasklo klestí před Prokopem,
laň tu stála, zamečela,
ruce lízala mu krotce.
Vešli v sluj, ve vodopádech
břečťanu se celá leskla,
našli ještě staré lože
plné mechu, včely zatím
usedly si ve předsíni,
v starý výmol nade vchodem.
Prokop pravil: „Prosím, bratří,
opusťte mne nyní chvíli,
sám chci jako druhdy strávit
celičkou noc v rozjímání
s milým Bohem a svou duší.“
Každému pak stiskl ruku,
kterou slzí hojným deštěm
každý zrosil. Odešli juž.
Sám teď ležel v sluji Prokop,
sám a sám, kol temno, ticho.
Tíseň hrdlo sevřela mu
a s ní palná žízeň vstala,
pot mu vytrysk na skráň lednou,
ňadra těžce pracovala;
duše žitím unavená
v rej se spletla divných představ,
strach ji schvátil. Všecko v zmatku
letělo teď jeho hlavou:
útěk ďáblů – staří bozi,
boj se zubrem – laň a včely –
Němci mniši – les a klášter.
Slyšel divné, cizí písně,
Hosanna i Alleluja,
hromů vír, trub ohlas valný,
zástupů chvat, shon a vřavu,
divoký let nekonečnem,
velké hvězdy jako slunce
v jeho ňadrech kolovaly.
Onen stařec gigantický,
kterého zřel druhdy v lese,
když chtěl skácet první stromy,
zjevil se mu v celé hrůze,
objímal jej mocnou páží,
drtil jeho kosti svými –
a v té směsi divých hlasů
převládala hymna duchů
větší stále, jako bouře,
jásala v ní tráva dolů,
duby srázů, hvězdné světy,
obloha a nekonečnost:
Alleluja! Alleluja!
Ráno v strachu tiše vešli
do jeskyně všickni bratří;
Prokop ležel na svém loži
bez pohnutí, v jeho tváři
trůnil klid a úsměv vlídný.
Otvorem, jímž druhdy po tmě
vyrazila smečka ďáblův,
řinulo se zlaté světlo
červánkovým bledým nachem,
polilo tvář poustevníka
divným leskem. Bylo ticho:
u lože jen jako druhdy
v hustém mechu dovádivě
lesní králíci si hráli.