LEGENDA O SV. PROKOPU (XV. Třináctka bratra Matěje.)

Po dnech smutných, rozdeštěných,

po dnech dumy, po dnech žalu,

pokání a odříkání

přijdou opět dnové slunní

plni smavé poesie,

plni lesku kouzelného,

plni sladkých snů a zvěstí.

Nebo takový je život,

tak se spřádá smrtelníkům,

tak své střídá různé dary.

Škarohlídem nebyl Prokop,

tupým nebyl mravokárcem,

mudrc byl, jenž hořkost pravdy

uměl sladit manou nebes,

dobrým rozmarem a vtipem,

který nepříčí se Pánu

naopak, jejž rád on shledá

v smrtelníků trapné pouti

údolím tím plným slzí,

které světem nazýváme.

Původně jen bratrů dvanáct

sázavský měl hostit klášter

opat třináctý byl ze všech;

bylo to tak podle vzoru

Krista s jeho apoštoly.

Teprve když jeden z bratrů

zemřel smrtí přirozenou,

z noviců moh' jeden zvolen

na pravé být jeho místo.

Tu se stalo během roků,

nikdo z bratří neumíral,

noviců jen přibývalo

a z nich nejstarší byl Kuno.

Léta žil již v monastýru

v práci pilný, na modlitbách

první vždy a poslední z všech

dobrý, mírný Durink – Němec.

Tohoto sám Šebíř biskup

jako žáka mladičkého

z Prahy poslal na Sázavu,

aby naučil se česky.

K úžasu však Prokopovu

šlo to bídně s výslovností,

tak že spíše po latině

a líp ještě znameními

s všemi moh' se dorozumět.

S bratry přes jazyků rozdíl

upřímně se snášel vždycky,

ochotný byl ke všem službám,

že jej všichni měli rádi,

jakby z jejich vyrost středu.

Prošla dlouhá řada roků.

Novic Kuno jednou z rána

u chrámových čekal dveří,

bosonoh skráň k zemi chýle.

A když Prokop z chrámu vyšel,

před jeho se sřítil nohy

a děl hlasem úpějícím:

„Otče, mistře, dvacet roků

v klášteře jsem jako novic,

všecko dělám trpělivě,

kácím duby, střihám ovce,

roční jak to velí počas,

první bývám ze všech v kůru,

poslední jsem v refektáři.

Plavovlasý jsem k vám přišel,

hleď, jak nyní šedin jíní

padá k ustarané hlavě

dlouhou touto službou boží.

Novicem mám být až k smrti?

Nesmím v bratří řád být přijat?

Čekati mám rok od roku

na smrt bratra některého,

abych stát se mohl bratrem

zcela vaším podle řádu

arciotce Benedikta?

Protože, ty's spravedlivý,

dobrý jsi a rozvážlivý,

řekni, proč pak nechceš Kuna

počítati mezi bratry

obce svojí vyvolené?

Jediný jen hřích mi jmenuj,

jediné jen provinění?

Víš-li o něm, pak je pověz,

prašivým psem hned se vzdálím

od zdí toho monastýru,

kde jsem strádal dlouhé roky.

Nevíš-li pak o mé vině,

bratrem prohlaš mne, viz moje

šediny i moje tělo

seschlé posty, bičováním.

Dobrý jsi, měj slitování,

vyplň moje všecky tužby,

z novice ať jsem již bratrem!“

Děl a v horkých slzí zdroji

Prokopovy nohy třímal,

horoucně je objímaje.

Chvíli zarazil se Prokop;

divná byla mu ta žádost,

postřeh' osten ctižádosti,

v novice jak hlodá hrudi.

Na chvilku jen zamyslil se,

v moudrá propukl pak slova:

„Jaké sobectví, můj bratře,

zajalo tvé čisté srdce?“

při tom pousmál se vlídně

s otce přelaskavou tváří.

„Chceš snad, aby k vůli tobě

umřel někdo z milých bratří?

Pánu děkovati máme,

na Sázavě že tak zdrávo,

že ta zubatá i s kosou

ztratila v ty lesy cestu.

Či snad já mám, milý Kuno,

dobrovolně ustoupiti?

Což by nejspíš mohlo stát se,

nebo často cítím v srdci

touhu po své lesní sluji,

po samotě ještě větší,

než jest v bratří hlučném středu.

To bys musil si však s bratry

projednati, pochybuji,

že by ti mne propustili.

Ale chceš-li znáti důvod,

novicem proč jsi až posud,

věz, to řádem stanoveno.

„Milý Kuno, mohu za to,

že náš božský Vykupitel

měl jen dvanáct apoštolů?“

„I to, otče, pravdou není,

odpovídá rychle Kuno,

smělosti si dodávaje,

apoštolů bylo třináct,

neb po zradě Jidášově,

a po jeho smrti hrozné

Matěje si vyvolili,

kterak v zákoně čtem novém.

Dovol tedy, dobrý otče,

abych Matějem směl býti,

ve Sázavském svatém Týnu.“

Zamyslil se svatý Prokop

s úsměvem pak odvětil mu:

„Dobrá, milý bratře Kuno,

Matějem máš naším býti,

dokážeš-li, že jest Jidáš

někdo z ostatních všech bratří.

Více nemohu ti říci,

porušit však nesmím číslo

bratří řádu. Je ti známo

třináctka že zlým je číslem,

staré kletbě propadává,

které zmar a zhoubu věští.

Můžeš-li mi dokázati,

ne hned, třebas během času,

jeden ze dvanácti bratrů

že jest Jidáš v našem sboru,

chci tě jmenovati bratrem!

Chci do Prahy tebe poslat

k vysvěcení biskupovi.

Zatím v svou se navrať celu,

rozjímej dřív a se modli,

nežli budeš míti smělost

obviniti kohos z bratří.“ –

Ruku vztah' a požehnal mu

a chtěl dále jít. Ale Kuno,

neuvolnil svoje ruce

Prokopových od kolenou,

čelo sklonil níž a hlasem

chvějícím se dále mluvil.

„Opate, náš dobrý otče,

nemohu v své srovnat mysli,

že bys sám byl pověrčivý

obviňuje ze všech číslic

třináctku jak symbol zmaru.

Věř, je číslo jako číslo,

do smrti já nepochopím,

dvanáctky neb devaterky

že má třináct horší býti?“

„Tvrdošíjný, tupolebý

bratře Kuno,“ pravil Prokop

„v číslech moc je, v číslech věštba.

Jidáše mi nejdřív ukaž,

pak se hlas o místo v sboru

našich bratří. Domluvil jsem!“

Vyprostil své obě nohy

z těsných kleští bratra Kuna

odcházeje k monastýru.

Ale Kuno neotřesen

ve svých dumách pokračoval.

Dvanáct – ovšem svaté číslo,

dvanáct měl kdys Jakub synů,

v dvanáct kmenů Israelský

národ Mojžíšem byl dělen,

dvanáct bylo apoštolů,

dvanáctka má jistý význam,

snad že v trojce má svůj základ,

svaté Trojice jež číslem.

Proč jsem pozděj narodil se?

A kde Jidáše mám hledat

mezi pobožnými bratry,

na jeho bych vstoupil místo,

vyplnil je podle řádu?

Výborně znám všecky bratry

jak jsou všickni plni lásky,

soucitu a shovívání,

proč má na dvanáct jen pouze

počet jich se omezovat?

Třináctý muž lepším býti

v práci jako v rozjímání,

v písni jako v odříkání,

než těch dvanáct usedlíků

na výsadě své již sedí.

Proto ve příhodné chvíli

dostavil se k opatovi,

myšlenky s ním tyto sdělil,

ovšem v pokoře a tiše.

„Nebudem se o to příti,“

s úsměvem děl svatý Prokop.

„Každý zná své, milý Kuno,

tomu jen se obětuje,

ne snad z ryzí lásky k bratru,

z uražené ješitnosti.

Proto, drahý bratře, zkraťme

bezvýznamnou tuto hádku.

Děl jsem, co lze víc mi říci?“ –

A již vedle v kapli zmizel.

V chodbě pusté monastýru

sám stál nyní novic Kuno,

uvažuje v svojí duši,

který z bratrů byl by Jidáš,

kterak mu to dokázati,

na jeho by vstoupil místo.

Dobrý Němčík na své prsty

doved' spočítat vše bratry,

doved' čísti v jejich nitru,

znaje tajné jejich spády,

nějaké veliké viny,

Jidášovské černé zrady

na nikom z nich neobjevil.

Všecko, co znal, byly pouze

malinké a všední hříčky:

Bratr Ivo rád si zdřímnul

při žaltáři, bratr Jimram

v refektáři rád si přihnul

z plné číše medoviny,

opilý však nikdy nebyl

aneb aspoň nikdo z bratří

mu to nemoh' dokázati.

Samé hnidy, samé nicy.

Nezbývalo nežli trpět,

nezbývalo nežli mlčet

a tak zkrušen, zkormoucený,

tichý v celu svou se vrátil.

Prošla celá řada týdnů

na Sázavě v klidu milém

za prací a povinností.

S Prokopem se denně Kuno

scházíval ať v refektáři

nebo též při práci polní.

Sklopil vždy zrak jako zbitý,

přemožený, jakby četl

z klidných tahů Prokopových:

„Kde ten Jidáš mezi bratry?

Neznáš ho, tím že ho není.

Do smrti tak novic budeš

v řeholi, ač šedé vlasy

po tvé již se plíží skrání

obžalobou tvému stáří!“

A zas prošla řada týdnů

ve Sázavském monastýru

Kunovi, ač pozor dával

na všech bratrů rozhovory,

modlitby a tichou práci,

Jidáše v nich nenalezl.

Usnul brzy pak ten problém,

bratr Kuno zůstal novic

jakým byl, neb na Sázavě

bylo zdrávo, nikdo z bratří

neumíral řadou roků,

dvanáct bratrů takto klášter

čítával jak apoštolů

ve družině Pána Krista.

Přešlo jaro, přešlo léto,

nevlídná též přešla zima,

bratr Kuno stále hledal

Jidáše a nenalézal,

chřadl při tom očividně,

ztrácel se a srůstal s zemí,

nevraživý, málomluvný,

podezřivý ke všem bratrům,

nevrlý a zasmušilý,

marný slídič po křehkosti,

po vině a hříchu bratří.

Neušlo to Prokopovi,

jenž vše bedliv pozoroval,

co se mezi bratry děje.

V duchu již se skláněl k tomu

zlomit předsudek ten starý

o třináctce, chtěl již Kuna

povolati mezi bratry.

Ale pomyšlení pouhé,

že to výplod ješitnosti,

ctižádosti nezkojené

stavělo se mu vždy v odpor.

K vánočním zas došlo svátkům,

došlo k hodům tříkrálovým;

po večeři v refektáři

světlem hojně ozářeném

z olova kdy nebo z vosku

slévali si bratři večer

z žertu víc a pro zasmání

starého dle zvyku dědů

různé tvary, hádajíce

podle nich svůj příští osud.

Prokop, ač se v duchu smával

prostým těmto obyčejům,

nálady to pouhým hříčkám,

přece trpěl je, neb ctil v nich

staré zbytky mravů dědů.

U večer tak tříkrálový

slívali si bratří zase

věštné tvary z tříště vosku

chrámových svic uhořelých.

Bratr Jindra slil si prase,

bratr Diviš slil si loďku,

bratr Ondřej slil si máry,

bratr Jiří slil si věnec

lístků jako z rozmariny,

bratr Jimram slil si berlu

opatskou a bratr Ivan

slil si konev medovinou

v okraj plnou... Hlučné smíchy

tyto žerty provázely

ve Sázavském refektáři.

Přistoupil v sled novic Kuno

cínovou vzal lžíci s voskem,

nad mísu ji schýlil z mědě;

zvědavostí všickni plni

bratři zbožně pohlíželi,

co as ulije mu osud.

Hlasný smích všech refektářem

rozlehl se, nebo Kuno

zdobnou třináctku si ulil,

kterou nikdo popřít nemoh',

kterou každý musil uznat

pravidelnou bez vytáček.

Vážně kýval hlavou Prokop

ve smích bratří. Kuno zářil

v kleče k němu pozvédaje

sličnou třináctku svou z vosku

slitou kouzlem svaté noci

tříkrálové... „Nesmí nikdo

podceňovat boží soudy,“

pravil, šibalsky se směje.

„Dobře tedy! Budeš bratrem

bez Jidáše, budeš Matěj

ode dneška. Amen, staň se!“

Zasmáli se všichni bratři,

zaplesal též dobrý Kuno,

stal se bratrem, zván byl Matěj.

Šebíři ku vysvěcení

do Prahy byl brzy poslán.

Spokojen byl v svojí duši,

tělesně však začal tloustnout

a na břichu přibývati,

po své tužby vyplnění.

Z Němce Kuna český Matěj

stal se kouzlem tříkrálovým!