LEGENDA O SV. PROKOPU (XVII. ÚTĚK.)

S vichrem liják svatbu slaví,

hrom jim k tomu tluče v buben,

blesky jsou jim pochodněmi.

Jak to padá z hustých mračen,

jak to hvízdá šumným borem,

hučí, píská, stená, výská

pouští, lesy, úpí v skalách,

a krůpěje deště v tanci

poskakují divým tryskem,

jaký vír a jaká vřava!

Co to letí nade hvozdy

jako dlouhé šedé stíny?

Co se míhá nad propastmi

postavy jak tajuplné?

Co přes tesů holé lebky

točí se jak v plachém zmatku?

Jsou to mračna různotvárná,

bouř jež honí bičem blesků

ze dna moře kolem světa?

Mračna z dálky, ale z blízka,

z mračen těch se ruce vinou,

černé nohy, dračí křídla.

Bože, to je smečka ďáblů!

Kam to letí této noci?

Letí dále, letí stále

nad údoly, nade hvozdy,

blesk před nimi, hrom za nimi,

obrovitý stín je vede;

vlasy jeho temnou nocí

rozlity jsou jako mračna,

oči jeho temnou nocí

svítí stále, žhavé blesky,

ústa jeho temnou nocí

hlaholí jak hrom a vichr.

Stanuli. Pod nimi v lese

sázavský čněl klášter k nebi,

okna chrámu osvícená;

na hodinkách dleli mniši,

zpěvu jejich ohlas zmíral

v bouři živlů – ale běda,

zpěv ten otců nezněl řečí.

Jak pad v lesy – zastenaly

staré kmeny, zalomily

větvemi a naříkaly:

„Prokope, kde práce tvoje,

sluho boží, kde tvá snaha?

Přišli Němci, cizozemci,

vyhnali tvé vlašťovice,

usedli v jich teplé hnízdo,

a my nyní echem smutným

opáčíme v pustých skalách

cizích zpěvů cizí ohlas.

Prokope, kde práce tvoje?

vyhnals ďábly, vyžeň Němce!“

Tak pod větrů ostrým bičem

stenal prales, zněla skála.

Tu se z mračen dolů snesl

onen stín a volal v mračno:

„Roto ďáblů, jménem Boha

jediného, vševládného,

Prokop, já jsem vymrskal tě

z hlubin tmy, ve souhlas boží,

bys mne ve všem poslouchala.

Obsaď okna, obsaď dvéře!

já vyženu mnichy z chrámu,

ty je vyžeň z české země!“

A juž stanul velký, děsný,

u klášterních dveří stanul.

Ďábli klášter obsadili,

mračny plály oči jejich,

z blesků splítali si důtky,

těšili se na tu honbu,

zavyli a zaštěkali.

Udeřil svou berlou Prokop

na klášterní těžkou bránu,

ta se z kořen rozletěla;

na prahu stál svého chrámu,

až ku stropu sahal hlavou.

Umlkli hned zpívající

mniši v kůru, pobouřeni

cizí k sobě děli řečí:

„Zas ten zjev! hle zas ten přelud!“

„Nejsem zjev a nejsem přelud,

Prokop já jsem, sluha boží,

první opat monastýru,

odkud hněvně vyhnali jste

moje syny, moje bratry,

strážce jsem té země české,

jejíž jazyk rváti chcete

lidu z úst a poněmčit jej.

Vstal jsem z hrobu, prosil Boha,

nebo nelze dél se dívat,

co ta vaše chasa tropí

zde, na místě svatých činů,

zde, na místě velké práce,

divů, kterých nechápete.

Dvakrát zjev můj varoval vás

darmo – vždycky k plným číším

navrátil se celý konvent,

teď juž mlčím. Ale vari

odsud, z Prahy, z celé země!“

Zdál se růsti v nekonečnost,

berlou tepal je a bleskem,

lítal chrámem jako fantom,

a když rozbil svoji berlu

o tučná všech mnichů záda,

jako druhdy strhl s beder

provaz svůj a důtky spletl,

zpíval hlasně, jako bouře

bil a mlátil v svatém hněvu.

Rázem v útěk vstali mniši,

brevíře a žaltáře své

opustili v jednom zmatku,

o překot se hnali k dveřím,

v chumáč jeden tam se stiskli,

každý chtěl být první venku.

V této tísni znova Prokop

pral je v zadu, tak že sborem

skákali jak kozli bujní.

Ale venku – třikrát běda!

Mračna padla na ně s nebe,

z mračen spáry, nohy, křídla,

žhavé důtky, smích a výskot;

juž to jelo, spělo, hřmělo

přes bradla a přes výmoly,

přes tesy a skalné strže,

nikde stání, dál a dále.

V dvojí tlum se rozdělili,

k Šumavě a Krkonošům,

dvojím proudem Němce hnali

z české země. Divá jízda!

Na cestu jim blesky plály,

hvozd pod nimi stenal, úpěl,

jako proutí ohýbaly

stověké se staré duby,

se skal valily se řeky.

Jako tlumy černých mraků

s mnichy ďábli, těžko bylo

rozeznat je, letli vírem

a zmizeli v temné noci...

Prokope! víš líp než básník,

jemuž péro padá z ruky

pohnutím, ba mnohem lépe,

že bys poznovu měl vstáti

vyčistit zas českou zemi,

vykoupit, ji osvobodit!

Zapomněl jsi na nás, otče,

či se stydíš za své vnuky?

Rozpomeň se, nedej zhynout

nám všem i budoucím Čechům,

dokud budou pamětlivi

dědictví svých velkých otců.

Budiž s námi a tvou pamět

žehnat budem vděčným slovem

až do příštích, pozdních věků!