Legenda o sv. Zitě.*)

V slávě nebes nad oblaky

nevím, nevím, svatá Zito,

zda se ještě rozpomeneš

na ten zázrak divuhodný,

před lety jenž stal se tobě,

v Janově když, dobrém městě,

sloužila jsi u prefekta?

V moje snění časem vpadnou

tóny písní, zvuky varhan,

a jak holubičí křídla.

zašumí to u mé hlavy.

Vidím staré, šeré dómy,

jejichž portál střeží sochy

v arabesek pestrém věnci,

dómy, v jejichž úzkých oknech

ztemnělých a malovaných

v barev hře se láme světlo;

zřím skrz otevřené dvéře

v šeru svíce na oltáři

a buclaté andělíčky,

z kadidla vln namodralých

s úsměvem jak patří dolů;

a pohádky dávných časů

zachytí se v hlavě mojí,

jako hnízda vlaštovičí

ve rukávech světic božích

ve výklenku nad portálem.

Jeden z těchto andělíčků

buclatých a okřídlených

vyprávěl mi tuto báji,

a já doufám, svatá Zito,

že se nad tím nepohoršíš,

když ji dále povím světu

veršem prostým, nelíčeným,

upřímným však, jak mé srdce,

a jak byla tvoje víra.

V onen čas, kdy ještě víra

zhlížela se v dětských duších

a se pnula duhou k nebi,

že měl zázrak blízko k lidem,

když František kázal ptákům,

vlkovi též říkal „bratře“:

v Janově tu, dobrém městě,

žila služkou u prefekta

svatá Zita, dobrá duše,

věřící a spravedlivá.

Jestli mohla denně ráno

na chvilku jen zablouditi

v tklivé šero starých dómů,

na chvilku se pomodliti,

čilá byla celičký den,

veselá a přičinlivá,

od ruky jí šla jen práce,

jako se rtů steré písně.

Ale mnoho, příliš mnoho

práce měla svatá Zita

v prefektově domě velkém:

úklid v jizbách, a co hlavní,

špižírny a zásobárny,

a pak péči o kuchyni.

Ale všecko postihnula

rukou pilnou, čilou myslí,

jen když mohla denně ráno

na chvilku si odskočiti

v tklivé šero starých dómů.

Byly hody u prefekta.

Od rána již svatá Zita

v trhu byla, kupovala,

koš za košem domů snesla:

ryb a zvěře, fíků, hroznů,

ananasů, artičoků,

vína druhů různých láhve,

a juž chtěla začít vařit,

když se náhle rozpomněla,

že dnes ještě ani chvilku,

na jediný otčenášek

v kostele se nestavěla.

Do kuchyně oknem malým

velký, starý dóm se díval;

v dómu plála sterá světla,

zněly písně, zněly zvony.

Padalo vše Zitě z ruky,

zrak se zalil těžkou slzou.

Musila, jen na chviličku,

na jediný otčenášek –

chrám tak blízko a pak ještě

času dost jest do oběda.

Odešla – však divný osud!

Nikdy tak se nehroužila

v modlitbu a rozjímání

jako dnes, ba věru nikdy

nebyl chrám ten starověký

útulný tak, přívětivý,

staré malby na omítce

svěžejším dnes plály leskem,

hudba, zpěv a staré zvony

do snění dnes kolébaly,

a co svatých na oltářích,

na sloupech a ve výklencích,

dýchalo vše novým kouzlem;

ba i plazící se rarach,

jenž pod nohou andělovou

civěl a se děsně šklebil,

v záři slunce usmíval se

v bolnosladké resignaci.

V pološeru zadní lodě

na kolenou snila Zita,

na svět kolem zapomněla,

na zásoby nakoupené,

na ryby a na ovoce,

na hlad hostů čekajících,

i na zlý hněv pána svého.

Bylo dvanáct. Jako bleskem

omráčena byla Zita;

rychle vstala – v zmatku vstala –

běda jí, co dělat nyní!

Sotva kříž si udělala,

domů létla v jednom kvapu.

U vrat domu prefektova

vozů tíseň a ryk sluhů.

Ulekla se znova Zita,

běda jí, co dělat nyní?

Rychle, rychle do kuchyně!

Běží chodbou a tu náhle

zarazí ji divná vůně.

Z kuchyně, hle, dým se valí,

tam to syčí, kypí, piští,

nože řinčí, zvoní misky,

z krbu ohně zážeh rudý

rozlévá se širou chodbou.

Najal pán snad jiné služky?

u sebe si myslí Zita;

nemožno, v tak krátké chvíli

aby oběd ustrojila,

rychle dál – a patří v jizbu,

patří, bledne, trne, žasne.

Tisíc nahých andělíčků

buclatých a okřídlených

v kuchyni je v jednom shonu,

až jim tváře žhou jak růže,

jako jabka granátová.

Ten přikládá na ohniště,

a ten rychle točí rožněm,

ten zas meloun krájí zlatý,

jiný tučné řízky zvěře

na stříbrnou klade misku

ovroubenou zeleninou.

Jiný v pestrou pyramidu

jablka a hrozny staví,

jeden krájí, druhý seká,

třetí tluče ve hmoždíři,

až mu s čela pot se lije

bohatý, jak velké perly.

A tam jeden ubožáček

při dělání makaronů

uskříp’ sobě malý prstík,

fouká si naň, ušklíbá se,

neví sám, jak mu to sluší.

A ten shon a ruch a vřava

stále prudší, stále větší!

Vše juž stojí upraveno,

dvanáct jídel v jedné řadě:

od jehlance zlatých fíků

až ku misce, na níž leží

velká ryba ve rosolu,

která drží v ústech citron,

mezi tím pak láhve vína,

lahůdek též plné misky –

všecko, jen to odnášeti!

Jaká krása, jaká vůně!

Ztrnulá a udivená

na zápraží Zita stojí,

až pak lomíc bílé ruce

vrazí v dílnu andělíčků.

Svatý bože, jaký zázrak!

V slzách stojí, ruce spíná.

Sotva ji však uviděli

okřídlení andílkové,

jak by střelil, zmizeli již;

jenom šumot sterých křídel

u stropu zněl, hynul, hynul,

jenom s krbu kynuly jí

s kouřem v mlhu splývajíce

smavé, krásné dětské hlavy,

plavovlasé, kučeravé,

a šum křídel hynul, hynul.

V jizbě sama stála Zita

v ustrnutí, v zamyšlení,

an tu v dveřích zněl hlas pána:

Poledne jest, nos juž na stůl!

Nevím, co se dále stalo;

ale malý andělíček,

jenž mi sdělil tento příběh,

do ucha též pošeptal mi,

že prý tenkrát prefektovi

a všem jeho vzácným hostům

chutnalo, jak nikdy předtím.

Pravil to a usmíval se;

při tom foukal na svůj prstík,

křidélkama zatřepetal,

v družině pak snů mých zmizel. –

Veršem prostým, nelíčeným

dozpíval jsem svoji pověst:

jak se bude líbit světu,

neptám se, jen tebe ptám se:

Nehněváš se, svatá Zito?