LEGENDA O SVATÉM GRÁLU.

Dlouho jsi nešla. Nad cizími záhony nesl Tě křídel zmámený let,

v cizích se koupala vůních, a jinak, než chtěl jsem, zrak Tvůj svou záhadu čet’

z tajemných křivek ptačího letu, hry barev květů a paprsků chvění –

a přece veřeje domu denně jsem ozdobil květy,

k uvítání Tvému zvonící uchystal věty

a chvíli příchodu Tvého denně jsem vídal v svém snění.

Denně jsem do všech čtyř tajemných úhlů volal Tvé jméno,

když obzor ze tmy rost’, a nebe rudě rozhořelo v dáli,

a podvečer, když na opačné straně nachem bylo zaplaveno,

šeptem modlil se je, chodě zahradou, v níž růže odkvétaly.

Dlouho jsi nešla.Těžce den po dni se v obloucích slunce k západu svíjel,

pozdrav lip kvetoucích včely kol nesly, sen růží k podzimi míjel,

pod okny kvetly záhony jiřin, letěly větry úprkem gazel,

a měsíc, čeřící noci bledými vesly, studené světlo v okna mi házel.

Nešla jsi, neboť mne neovál dosud nového jitra dech svěží,

a touha po slunci, po hluku ulic a dravé písni krve a svalů

nepadla v snění mé o cestě do měst se shluky stříbrných věží –

do ticha studených, vysoko klenutých sálů,

v nichž za nocí usedá k radě bratrské rytířstvo svatého Grálu.

A když jsem ze samot vyšel a se zahleděl v kalichy květů,

zaslechl v kmenech proudění mízy, a slavná mlčení tisíců retů

utichlých na věky uhodl v pralesů hluši,

tu pozdě na noc ke mně jsi přišla, znavena cestou sprahlými kraji,

se smutkem v hlubokých očích a se srdcem zrazeným bájí

o bratrské duši.

Na stůl v své jizbě loktuši bílou jsem prostřel a chvící se dlaní

lístky uvadlých růží s veřejí spadlé položil na ni –

a když jsem pronést chtěl věty své slavné – se rtů mi splynulo štkání.

A náhle nebylo pochyb, nebylo žalu, jenž léta srdce mi svíral,

pelyňkem otrávil vzduch a hořkostí proti všem naplnil nitro –

kolem nás rostlo veliké ticho – okny se růžový paprsek vtíral,

a zlatou čarou na horách nové se rodilo jitro.

A v jeho nesmělé záři když v prvním objetí na rtech zachvěl se ret,

nad hlavami skloněnými žádané chvíle rozvil se stříbrný květ,

a vůně jeho spalující rozkoš závanem jihu kolem nás létla,

viděl jsem v záplavě rudého světla

v zornicích, vsazených duhovky do opálu,

kapalnět ztuhlou krev svatého Grálu.

Den nový, když do kraje vkročil, nového člověka našel:

Na oltářích svých schmuřených božstev obětní ohně jsem shášel

a jménem Tvým, silným jak hřmící údery blesků,

s cest svých jsem zaháněl duchy věčného stesku.

Za hlaholu poledních zvonů na svoji líchu jsem vyšel,

již ladem ležet jsem nechal, nevěře víc,

s chvatem poslední zrní naděje své jsem vysel

a k slavné modlitbě rozpřáhl ramena slunci vstříc. –

A hudbou jsem naplnil prsa a novou věrou jsem ožil,

jí mocný, zkrásnil jsem květy a jejich vůně jsem zmnožil –

a trpký dřív – v hodinách milosti zpívám teď chválu

očí Tvých, krve Tvé – legendy o svatém Grálu.