Legenda o vlku.

Když nebe září, tmí se zem’,

před Matky Boží obrazem

dlí žena Peregrina;

jí v nitru bolesť hluboká

proud slzí loudí do oka,

kdy hvězdy planou s vysoka,

v té prosbě ruce spíná:

„Ó naděje má jediná,

pros za mne svého u Syna,

ať slyší prosby vřelé!

Ať shlédne na mne, sirotu,

a sejme z duše tesknotu,

dá syna mému životu,

jak Anně Samuele!

Jeť všecko pro mne bez ceny,

stav, rod i život vznešený,

můj palác i mé statky, –

když mne jen hostí jedinou,

když ruce dítka nevinou,

když nezní komnat tišinou

to sladké slovo matky.

Když syna Bůh mi udělí,

až dojde ve věk dospělý,

jej službě oddám Krista!“ –

I plesá žena v duchu svém, –

již dítko nosí pod srdcem

a v sladké touze nocí, dnem

si něžný oděv chystá.

Leč v děsu, hrůze, úžase,

když v brzku matkou stala se,

jí v prsou výkřik zmlká –

a studený pot na čele

zří ku kolíbce nesměle,

ret chví se místo pocele, –

hle, porodilať – – vlka!

I roste vlk rok za rokem,

prch’ z domu v letu divokém,

kol po ulicích vyje...

Zjev tento syna jediný

jest hanbou svojí rodiny,

jest hanbou rodu Corsini

i města Florencie.

Šla Peregrina za šera

kdys městem kolem kláštera,

tak zřela v udivení:

Kde v slohu portál umělém,

ve sloupořadí setmělém

před Karmelitů kostelem

vlk – v beránka se mění!

Ten pohled v sladké předtuše

cit blahý slal jí do duše,

že mizí hrůza děsná,

jež ducha trýzní v jeho snech,

že Peregrině tichý vzdech

se blahem zachvěl na ústech

a probudil ji – ze sna.

Duch matky děsné hrůzy prost

ne přelud víc, leč skutečnost

zří před očima svýma.

Ach, pohled ten víc neděsí!

Hle, v tváři úsměv hraje si

tam pod sněžnými nebesy,

kde malý Ondřej dřímá.

A nad kolébkou skloněna

den za dnem matka blažená

tím pohledem se kochá.

Jak vedle růže poupěti,

ve šťastném lásky objetí

tak léta prchla dítěti,

až vzrostlo na jinocha.

Leč jaký trud a jaký žal

před obraz matku připoutal,

proč pláče Peregrina?

Ach, pravdou byl ten děsný sen!

Syn její hýří v noc i den,

jej k sobě vábí vděky žen,

zpěv pustý, pohár vína.

Čest rodu, něžné lásky cit,

ctnost, víru, prosby – hříchem zpit

jak dětskou šlape cetku.

Zní o něm pověst daleká,

že zapřev pýchu člověka

ni podvodu se neleká

syn proslavených předků.

Když den se kolem sešeří,

zas před tou Božskou Mateří

tak vzdychá Peregrina:

„Jak v listí mráz kdy zavěje,

tak prchly moje naděje!

Já nemám více Ondřeje, –

já vlka mám, ne syna!

Jak Syn tvůj k lotru na kříži,

kéž k mému synu pohlíží,

jej vábí v rajské luhy!

Ó schyl se, Panno, k němu, schyl!

Snu mého děsný jeden díl

se k mému žalu vyplnil, –

kéž splní se i druhý!“

Ve vzdechy duše stísněné

kdos náhle matky ramene

se dotkl něžnou dlaní.

To zbloudilý byl její syn!

Pod velkou tíhou svojich vin

bled, mlčky, zvolna – jako stín

se k svojí matce sklání.

Zrak matka zvedá slzavý,

sen svému synu vypráví,

jejž v jeho dětství měla.

A Ondřej – sám to nevěděl,

proč zakryl tvář a proč se chvěl,

proč v jeho duši stesk a žel

a v oku slza vřelá...

Noc prošla, hvězdy pobledly.

Ve chrámě na modlitbě dlí

vlk dravý, – viny sčítá...

Když jitro vzplálo s dennicí,

se svatým klidem na líci

spěl v matky náruč chvějící

syn Ondřej, – Karmelita.

Máť objav svými rameny

v šat oděn hrubý, žíněný

v zdi kláštera se vrací.

Tam našel proti hříchu lék:

své jméno řádu do stránek

ten něžný z vlka beránek

psal modlitbou a prací.