LEGENDA ODLEHLÉ VÍSKY.

Už umný mistr řezbář svého Krista

postavil do výklenku u kostela,

už lid, jenž nabažil se podívání

na červený plášť, na korunu z trní,

na smutný pohled nakloněné hlavy,

na třtinu rákosovou, kapky krve –

už lid ten rozešel se spokojeně,

jen mistr řezbář zůstal při svém díle,

své oči znovu sytě popatřením

na práci v každém směru dokonalou.

I ruce dopřál hodu, jezdě prsty

po pláště záhybech a šíji, hlavě,

však – nehody té velmi nepříjemné –

jak koruny se dotkl, spadla s hlavy

a po červeném plášti sjela na zem.

Ta z drátů byla pevně upletena,

a trny její vystříhány z plechu.

I posadil ji mistr znovu Kristu

na hlavu nakloněnou, zatřásl jí,

zas pohnula se. Vtlačil její trny

na pravé straně do krvavých skrání,

leč koruna se levou stranou zdvihla.

Vtisk levou stranu, pravá vyskočila.

I zaklel mistr zuřivě a tiskl

korunu znova v skráně Spasitele –

však práce novou zkoušku neobstála.

I myslil mistr – potom utrh rázem

pruh zástěry své, podvázal jím bradu

Ježíše Pána, přitáh na temeni

a zrobil uzel, zatřás diademem –

diadem seděl. Načež odebral se

ke krčmě na návsi, kde hodlal schladit

krev rozpálenou zlostí z toho všeho.

Do stěny kostela se opíralo

červnové slunce. Pod kopečkem dole

běžela cesta. K polednímu jeli

vojáci tudy, chasa nevázaná.

Z nich jeden hlavu zdvih a spatřil Krista

a hrubým žertem ukazoval druhým:

– Hle, chudák pánbů, ke všem ranám dostal

bolení zubů! – Zasmáli se jezdci

a každý přidal urážku a posměch.

Než jinak bylo na to v příští noci.

Rouhači všichni byli navštíveni

bolením zubů, jak je dosud člověk

na světě neměl – všecka muka pekla

radostí rajskou byla proti tomu.

A žádná noc jim nebyla tak dlouhá

jak noc těch útrap. Též jim jasno bylo,

proč rána ta je stihla. S prvým svitem

se hnali ku klášteru, sténajíce

bolestmi stále. V zpovědnice klekli

a hříchy vyznali. Mnich dal jim rozkaz,

by odprosili uraženou sochu.

A ještě v rose před východem slunce

vojáci klečeli tam v prachu cesty

pod pahorkem, kde stojí veský kostel.

Že prosili, že trest svůj vytrpěli,

Pán slitoval se, bolest rázem přešla.

A od těch dob se z daleka i z blízka

utíká každý, koho zuby bolí,

ke Kristu u kostela; mnoha lidem

pomohlo v pravdě už to útočiště,

jak staří lidé ve vsi dosvědčují.