LEGENDA POUŠTĚ.

Omar, velký kalif, prorok Mahometa,

v samotě se cvičil k podmanění světa.

V modlitbách a bdění žil na pouště svahu,

slunce pozoroval i hvězd bludnou dráhu.

Sněním tužil ducha, tělo mořil posty,

a jen lvové pouště byli jemu hosty.

Po probděné noci jednou v jitra době

mdlý a unavený pravil Omar k sobě:

„Hlavně zvučí pouští modlitba má stálá

od večera k ránu: Veliký jest Allah!

Ale což to platno v této mrtvé tíši,

kdo mi padne v souhlas, kdo mé plesy slyší?

Kdyby aspoň palma zpěv můj uslyšela

a korunou skvostnou v souhlas zašuměla!

Kol jen němé sfingy ňadra tají v písku,

hlavice jen sloupů, trosky obelisků.

Marně volám, marně v dálku spěje noha,

zde jest hluchým nebe, poušť ta nezná boha!“

Domluvil. V tom zoře nad východem vzplála;

jak vždy Omar volá: Veliký jest Allah!

Zázrak! Sfinx se zvedá, ha, ten němý kámen

stoletý prach střásá s ňader svých i ramen!

„Sfinx jsem,“ volá k němu, „stráž jsem pouště stálá,

v slunce vzchodu zvučím: Veliký jest Allah!“

Z dálky hukot. Písku zvedají se vlny

a na křídlech vichrů hlas zní hrůzyplný:

„Samum jsem! duch pouště z úst mých peklo sálá!

i když vraždím, volám: Veliký jest Allah!“

Náhle z porostliny veliký lev skočí,

potřásá svou hřívou, blesky hází z očí:

„Lev jsem, kníže pouště! Sotva zora zplála,

řvu jí pozdravení: Veliký jest Allah!“

A kam sahá pouště obzor valný, šírý,

všady ruch a spěch a v písku hbité víry.

Kosti cestujících, kosti dromedarů

zvedají se v písku, nabývají tvarů,

klepou hnáty svými, nesou se ve vzduchu,

do víru se točí dlouhá řada duchů:

„Mrtví jsme a v naší družině smrt cválá,

rty našimi volá: Veliký jest Allah!

Ty však, dítě prachu, pomni v každé době,

kdy chceš mluvit k bohu, vždy se ozve tobě.

Byť i očím stajen, byť i hluchý sluchu,

tlukem tvého srdce mluví k tvému duchu!“

Omar vidí, slyší, trne, padá k zemi,

slzy jemu tekou přes tvář ručejemi. –

Takto velký Omar, prorok Mahometa,

v samotě se cvičil k podmanění světa.