Legenda rozloučení.

To známý kraj byl a tak jemu drahý,

znal mírné, k břehům nachýlené svahy,

zde kázal kdys, tam pustil děti k sobě,

na hlavy jejich skládal ruce obě,

tam žehnal rybářům, jež s plnou sítí

za bídný peníz kupovali žití,

žen úsměvy a chleba pro své děti;

tam chromce zvedl, by moh' dále spěti,

tam do písku psal s myslí prostou, zbožnou,

tam zvedl vlídně ženu cizoložnou,

tam slepci otevřel již zhaslé oči,

a všady čeká vzpomínka, kam vkročí.

Tam farizej ho pyšný s tučným břichem

chtěl chytit v sítě, koketuje s hříchem

v den sabatu, ten úskok zdrtil lživý –

a k všem byl vlídný tak a dobrotivý.

Dnes cítil, že má opustit – to všecko...

A viděl sebe v středu templu, děcko,

jak bradatí tu rabíni kol stáli,

jej zkoušeli a se ho vyptávali,

co venku matka hledala jej v strachu,

jak, v dětské tváři lesk hvězdného nachu,

šel naproti jí klidně a děl tiše:

Proč tento strach? Přec není moje říše

z tohoto světa. – Co jsi ty mi, ženo?!

A všecko to dnes viděl vyplněno

tou jistotou, že je tu naposledy,

a k stráním, k břehům, k vlnám upjal hledy,

za křídlem ptáka do vzduchu se řítil,

však že je člověk též, dnes nejvíc cítil.