Legenda růží.

To bylo nutné příliš daleko jít

a nechat svítit srdce v bouřích snění,

dotknout se harfy, bolest nezahojit,

a hledat perly, kde jich není, není.

Motýli modří létli do oken mých

tam s mléčné dráhy, s němých smutných lodí,

tůň zvířila se slzí vyroněných,

jak blízký někdo když tam kámen hodí.

Pavučin soumrak kouzlem přikryl mi zrak,

vějíře v tempu potácivém hrály,

pil krev mých dlaní lačný, bronzový mrak,

a zvony fialově naříkaly.

To bylo nutné: Život, Babylon snů,

vzdálený přízrak srdce, věnec růží,

bolestné stíny smrti v bílém jasnu,

jezero luny, jež se v tepnu úží,

zem černá pod nohama, na prsou chlad,

nad hlavou píseň ptáků v žalné pouti,

květ krve předurčený s hranice plát

a větrem rozmetaný v slzách plouti.

A tak jsem přešla kdysi s Ostrova most

Šílených vzdechů mořem k nové zemi,

červánků keř kde právě večerem rost,

rudými zakrvácen liliemi.

Vše bylo nutné, abych došla až tam,

kde ty jsi čekal, v pouštích Visí těkal.

Červánky, Žalmy růží vykvetly tmám,

mých Žalmů Růže: ó tys na mne čekal.