Legenda srdce.

Tys do svých prstů vzala, Venuše,

kus pěny, z které jsi se narodila,

ta zachvěla se v sladké předtuše,

jak míza jara by se do ní lila.

A z šperku růží, z jitra purpuru

jsi vzala barvu míchajíc ji v rosu,

a hvězdný třpyt ze hloubky azuru

a z hloubky lesa tklivou píseň kosů;

a perly z hrdla pěničky a ston,

jenž duní, vichry, z vašich věštích hlasů,

a nyjící lesbické flétny tón,

jenž z myrt a oliv zní v půlnočním času.

Tys v prstech růžových tu zhnětla směs,

jí lupenu tvar dala vonné lípy,

pak vdechla’s do ní touhu, jásot, děs,

sen, jenž nás zkájí, vášeň, která vzkypí.

A takto vzniklé srdce člověka

jsi vrhla s Olympu skrz mraků lemy:

Jdi v bouř, jež vesmírem zní odvěká,

ty srdce lidské, spadni, spadni k zemi!

A srdce letlo, slza krvavá,

jak hvězda s nebesklonu padající

tam, Etna kde v mrak pne se dumavá

pod hromy kyklopů svých sténající.

A skály rýhou padlo v tmavou sluj,

kde žhavý plamen zrýval ňadra stínu,

kde vítr stále nadýmal měch svůj,

na titanů tam padlo kovadlinu.

Sta kladiv, jeden paží sterých vzmach,

naň dopadlo v ráz ve hromovém třesku,

až kovadlinu zbarvil temný nach

a celá sluj zaplála v rudém blesku.

A znovu zas pad’ nový ráz a zas

to sjelo, hřmělo na to srdce lidské,

tak stužily je s žitím ve zápas

ty obrovité paže kyklopické.

A z hlubin zněla píseň Eumenid:

„Vzplaň v život, srdce měkké, jak prs matky,

jak lístek lehké, nepoznej, co klid,

a buď přec stálé v žití boj a zmatky!

Spoj v sobě všecky hlasy vesmíru,

plaň krásou, vášní hoř vždy v boje nové!

Ty srdce snivé, tklivé, bez míru,

a přece hrdé, tvrdé, ocelové!

Buď středem světa, dál tkej dějin háv,

buď pevnou skalou v proudů zlobné změti,

tvůj démant srdce démantem se ztav,

tě bozi budou lidem záviděti!“