Legenda staré klášterní fresky.

„Hej, bratře, Bruno, ještě jednu číš!

ty s každou váháš, skoupě otálíš,

a víš, jakou mám palnou žízeň přec –

tak! – starý – tak! je malovat zlá věc

tak na sucho!“ Jak stín se Bruno zved’,

vzal číš a šel, však bručel venku hned:

„„To už je vína, Bůh mou duši spas,

a práce nejde k předu – to je čas,

co počal fresku, nejsem přeci slep:

zeď neplní se, za to prázdní sklep!““ –

A naplniv číš, plnou zlosti tvář,

se frater sklepník šoural v refektář.

„Hej bratře, Bruno!“ – „„Dobře, jdu již, jdu,

však poslední dnes číši vidíš tu,

víc nedám již, je po něm ti jen líno!““

„Jak?! barvám oheň, štětci vtip dá víno

a pevnost ruce – co víš o tom ty!“

A malíř doušek učinil, však rty

jen po něm skřivil, prsknul, zlostně děl:

„To že je víno? Žel mi je ho, žel!

Tys křtil je vodou, otrok pudů zlých,

to, bratře, Bruno, smrtelný je hřích,

a nemine tě peklo, síra v něm

a oheň věčný!“ – Bruno s úsměvem,

že dobře, bručel. A tak bylo denně.

Však zatím obraz rost’ na vlhké stěně,

a krátce jen, a mnichů konvent stál

před dílem celým mlčky opodál

a legendu v něm zobrazenou čet’.

Šel Kristus pouští, práh’ mu žízní ret,

jak vedrem spěl, a cítil náhle hlad.

Tu zázrakem vzrost před ním hustý sad,

kde stromy zvaly ve stín svůj a mír,

a vzduchem jak když ptačích křídel vír

se vlní, malí andílkové plaví

se sletují a před Krista stůl staví,

a Kristus sedá, úsměv na svých rtech.

A andílkové, jaký ruch a spěch!

mu posluhují. Chléb mu nese ten

a onen ryby; všecek upachtěn,

a vysoký že pro něho je stůl,

na špičky nožek s misou vystoupnul.

A jiní sedli v kruhu ke prameni,

kde nabírají vody, jež se mění

na víno sladké, druzí letí s ním,

dvé andílků pak s líčkem buclatým,

hle, stranou pláče, případ nemilý,

jak létli, talíř s krmí rozbili.

Však co tak tichý slaví Kristus kvas,

k studánce lstivý přiblížil se ďas

a nabral též, a třeba mistr svodů

v svém poháru má nezměněnou vodu,

přec lakotně k svým prsoum tiskne jej.

Ten na obraze zřeli mniši děj.

Však na ďábla tak jako na povel

všech pohled nyní pátrající sjel,

a refektářem otřás’ bujný smích,

hle, frater sklepník v rysech ďáblových

se krčí v kápi – v říze mnišské sám,

jak šeptal by si: Mám já víno, mám,

leč nedám krůpěj! Věru, on to, on!

A refektářem zvučel mnichů shon

a ruch a smích, jak mistrův jal je trest,

jen Bruno stranou mlčky svíral pěst.

Od oné chvíle přešlo na sta let.

Je tichý klášter, jenž tak druhdy kvet’,

a kopulí se chrámku s Apenin

tak smutně dívá v dolů svěží klín.

A refektář má podepřený strop

od posledního zemětřasu dob,

leč starou fresku ještě jsem tam zřel

a s malířem i mnichem soucit měl.