LEGENDA ŠTĚDROVEČERNÍ.

Svatvečer vánoc blouznivý

svou poesii přede;

dnes svatý žebrák z Assisi

s svou duší hovor vede:

„Věru, zlý pych to od tebe,

čeho’s ty žádostiva;

v prach skloň se k zemi pokorně,

ať slza kajíc splývá.

Ó považ, k tobě snést se má

tvůj Ježíš, sladké děcko?

po kterém vzdycháš noc i den,

tvůj milý Bůh, tvé všecko?

Je těžko jemu pro pláč tvůj,

tvá žádost děsí smělá;

ó dočkej, smutná, okamžik

až bílá vyjdeš z těla.

Vím, chtěla bys být jeslemi,

jej pokolébat chvilku,

svou náruč jemně podestřít,

dát lokte za postýlku.

Ach, tebe vzíti na lokte –

nad rozkoš archandělů!

své srdce vroucně přitisknout

k svatému tvému tělu.

Ó Pane, teď se matou mi

juž na rtech všecka slova;

přijď! – sám juž hořím po tobě –

do bytu žebrákova.

Mě žádost pyšná schvátila,

juž není vyproštění,

za věčnou muku stojí přec,

tě mít jen okamžení.

Mé ruce láskou třesou se

a výš se rozestřely!“

tak svatý žebrák z Assisi

děl, prostřed stoje celly.

A náhle s nebe hvězdy vše

sem vtryskly v chudou síni,

bílými jejich paprsky

se mihli cherubíni.

Na vzpiatá světce ramena

se Jesulátko sklání:

a svatý žebrák nejsladší

pěl chvály do svítání...

Hoj, doba divů mystických

snad nikdy nepomijí;

zas vánoc božský svatvečer

svou přede poesii.

V ní touha roste blouznivá,

a srdce bije prudce:

ó Bože velkých zázraků!

A vztáh’ jsem k nebi ruce...