LEGENDA SVATOMOŘlCKÁ
Jak černá věž, v níž pěkná bílá
má holubička stan,
byl Mořic svatý, muřín černý,
vojsk římských kapitán.
Na hrdé hlavě chochol bílý
na černé přilbě měl
a v sladkých očích slunce jihu
a v duši sněžnou běl.
Je život boj. A Michal svatý
si voj svůj vybírá;
je dobrý ten, kdo v boji bije,
a lepší ten, kdo umírá.
Legie thebská v poli stojí,
šest tisíc šest set šedesát šest.
„Kdo z vás je věren císařovi,
vzdej bohům našim čest!“
„To ne, můj pane generále,
to není slovo rozumné!
Kde našel jsi kdy statečnějších
nad druhy mé a mne?
César se může spokojiti,
zde hlava má a pěst!
Však duši svou mám pro jiného
a pro něho tu čest!“
„A to je pěkná! Kam to spěje
kázeň a gloria?
Kdo stvořil říši? Kdo ji drží? –“
„To, pane, vím i já!“
„Ó, mlč! Již vím, ten křižovaný
tvým bohem asi jest!“
„Ba jest!“ dí Mořic a s ním mužů
šest tisíc šest set šedesát šest.
„Ó, hrůza! Hrůza! Vojín římský
se bídnou babou stal!“
„To ne, můj pane generále,
nic dlužen bych vám nezůstal!“
„Ah, hlízo! Již jste rozežrali
i naše vojsko nádherné! –
Nuž sekat, řezat, decimovat,
vyhubit hlízu téhož dne!“
I sekali – a zas a zase,
vždy desátý pad díl.
Však Boha svého z bohatýrů
ni jeden nezradil.
Jak černá věž, když podkopána,
tak svatý Mořic pad.
Z té věže bílá holubička
do Božích letí vrat.
Zůstala čistá od té doby,
co smyl ji Kristův křest,
až z bojů všech si nesla k nebi
palmovou ratolest.
A slavnému se mučedníku
nejeden staví chrám.
O jednom pěknou historii
chci pověděti vám.
To není o tom v Olomouci
ni v Kroměříži as.
Bylo to kdesi v dálné zemi
v pradávný ještě čas.
V té zemi ještě mnohý pohan
se mezi lidem kryl
(tak jako dnes – však tehdy ještě
ten pohan lepším byl –).
Tož jeden kovář – taky pohan –
Hefaistův pravý syn,
chtěl při té stavbě vydělat si
pár dobrých stříbra min.
Pobíjel pláty dubové brány,
ozdobnou koval mříž,
až v pekle z toho žalost měli,
však proč, to víte již.
A tu se stalo, co se stalo.
On ve své dílně stál
a do železných prutů žhavých
horlivě bušil dál,
a do práce své pohroužený
si zpíval vesele,
a nepomyslel ani na to,
že byla neděle.
Pak hodil perlík, oči zdvihl
od díla svého výš:
tu stojí kolem kovadliny
nejeden tovaryš.
Jsou také černí, popálení,
a oheň z nich jen čpí,
a z očí jako z výhně svítí
vítězství žádoucí.
„Ty do pekelné výhně půjdeš,
vždyť je dnes Páně den!
Tvůj obchod se Svatým je marný,
jsi v síť svou polapen!“
A již ho rvou, již černý chumel
se k peklu potácí.
Tam čert je čítá, kolik se jich
mu z lovu navrací.
„Hoj, hola! Stát! Vždyť je vás víc!“
Kde se ten jeden vzal?
Byl černý též, však chochol bílý
mu na přilbici vlál.
Tu rozprchli se pekelníci
a svatý Mořic děl:
„Ty, ďáble, jsi bez hospodáře
svůj účet dělat chtěl!
Vrátí se kovář z brány pekla,
neb neznal zákona,
a napřed práci svoji všecku
na chrámě dokoná,
až umyt křtem do vojska mého
pak vstoupí na nebi.
Jeť u nebeských legionů
kováře potřebí.“
Svým mečem švih a kol se nese
jak samých blesků zář.
V té záři uzřel mistr kovář
nejednu šklebnou tvář.
Ty všecky vtepá ve své mříže
i v mnohé nářadí,
než svatý Mořic ve své vojsko
jej v nebi zařadí. – – –
Mořici svatý, bohatýre,
dnes mnoho bludných jest,
legie celé – ó, kolikrát asi
šest tisíc šest set šedesát šest!
Jsou černí tak a opálení,
a sterý blud a klam
jim šeptá, že svou prací hříšnou
budují svatý chrám.
Ó, zamíchej se mezi bludné,
až k branám pekla běž,
a vytrhni je sudbě trudné
a ztrestej pekla lež!