Legenda svatovítská.

Jdou z hrobů hlubých české země svatí,

jimž hoře živých klidně spáti nedá.

Jich láska z hrobek těžká víka zvedá –

i vstávají, k nám soucitem jsouc jatí.

Když chvíle za chvílí se v půlnoc tratí,

ať noc jak hrob či září luna bledá:

stín světlý vstává, druha v řadě hledá, –

jdou bezohlasným krokem z hrobů svatí.

Jdou k oltáři, chrám bílým světlem hoří.

Tam pokleknuv, kde dlažba mrazí holá,

sbor svatých bez hlasu se v prosbách koří.

Svit jitra čekají... Hlas přísný náhle,

než den se zjasní, v hrob však zpět je volá...

V třesk náhrobků zní chrámem vzdechy táhlé.