Legenda tajemné viny.

Jas hodin mých budoucích ozářil chvíli tu v snech

a všemi svícemi lustrů rozkvetl v dní mých slavnostní sály:

tam prýštěla hudba mých budoucích jar a stajených něh,

rtů, které mne opojí, jiskřil tam smích a mámil tam dech,

a zraky, v nichž čeká mne mlčení rozkoše, s touhou tam plály.

Však marně jsem kráčel, kde v závratných rytmech se třás’

zpěv Žití. Stín Někoho, jenž za mnou šel, přede mnou splýval;

šel ze sálu do sálu, kam vkročil, žeh světelný has’,

zrcadla temněla, touha se zachvěla a hudby vítězný hlas

jak sražen v nejnižší oktávy úzkosti němé se slíval.

O duše má, odkud on přišel? A kolik staletí snad

mých předků dušemi procházel, než došel až ke mně?

Na kolik svatebních stolů jak ubrus koberec rekvií klad?

Na kolik růžových úsměvů dechl svůj podzemní chlad?

A v kolika lampách plamenem soli a líhu sesínal temně?