Legenda Tritonova.

Ve starém parku Triton stál

a na vydutou škebli hrál.

Nymf kolem naslouchal mu sněm,

svou hudbu ztajil vodojem.

Pomona vedle v aleji

se chvěla sladkou nadějí,

a prst položiv na rty tich

si v houšti malý Amor vzdych’.

V tom Tritonu to selhalo,

sta oken v zámku zaplálo.

Sta paží zvedlo s vínem číš,

tuš kotlů zazněl v noční tiš.

Smích dueň, pážat hluk zněl pak

a Triton mhouřil divně zrak,

neb viděl, v jitra usmání

jak z brány jezdec uhání,

jak ručej s hor a bouře svist,

však v záňadří tisk’ pevně list,

jímž v třesku bubnu, smíchu žen

byl osud země zpečetěn.

Ve starém parku Triton stál

a na vydutou škebli hrál.

Nymf kolem naslouchal mu sněm,

svou hudbu ztajil vodojem.

Pomona vedle v aleji

se chvěla sladkou nadějí

a prst položiv na rty tich

si v houšti malý Amor vzdych’.

V tom z daleka, juž večer byl,

zněl skrze mříže pláč a kvil.

A ohněm zaplál nebe pás,

z vsi blízké šleh’ sem rudý jas.

A pušek rachot, mečů třesk

zněl ve poplašný zvonů stesk.

A první kartáč do tmava

slet’ jako hvězda krvavá,

a druhý za ním v keř a list,

v chřest palašů zněl kulí svist,

a povel drsný, křik a ston

a neustával bíti zvon.

Pad’ třetí kartáč do trávy

a Pomona je bez hlavy.

A čtvrtý za ním jen se mih’,

v svých tužbách Amor pro vždy ztich’.

Nymf u fontany zmlknul zpěv,

neb místo vody kolem krev.

A jak se jitro zardělo,

kol mrtvol spousty vidělo.

Na střeše zámku s plameny

bil křídly kohout červený.

A v změti mrtvol Triton stál

a na vydutou škebli hrál.