LEGENDA VELKOPÁTEČNÍ.

Velký pátku, přísný poste,

minulých dob svatý hoste,

srdce světa z tebe pláče,

smutek všehomíra roste.

Kostelíček v roucho černé

přioděl se v chvíli věrné,

a lid prsty vodou máče,

cítí hoře bezeměrné.

Světla planou v Božím hrobě.

Tělo Páně v jeho kobě

svitem lampiček se chvěje,

rdí se ruce, nohy obě.

Pusto v chrámě. Vyšly davy,

konec zpěvů, truchlé slávy...

trní koruny se skvěje,

svité kolem svaté hlavy.

Co se to tam nyní shýbá,

maloučké se rozkolíbá?

Drobné robě v Božím hrobě

tělo Páně vlhce líbá.

Košilka se v šeru bělá,

suknička se mákem rděla,

cosi šeptá sobě, brouká,

dotýká se Páně čela.

Vidí hřeby – jak to zebe! –

slzí v zraku modré nebe,

rány hladí, na ně fouká,

lítostivě šeptá: „Bebé!“

Kristus tiše víčka zvedá,

pohled děcka zrakem hledá – –

a to vřele Spasitele

líbá dlouze v ústa bledá.