Legenda.

Cestičkou lesní chlapcem veden šel,

osleplý, vetchý, slavný kazatel.

Hvizd ptačí provázel je tichem lesa

a ševel suchých větví praskající;

modlitbu šepce stařec na nebesa

a chlapec plane v bezstarostné líci.

Teď na kraj lesa došli spolu právě

a usedli si na šťavnaté trávě;

již unaven byl hoch i stařeček

a pohova jim v milý přišla vděk.

Se šerem zmírnil slunce lesk se palný

a vlídně vítal nečekané hosti,

před nimiž rozkládal se prostor valný,

vroubený horstvem plným spanilosti;

a po dolině jako obec němá

tisíce skalných leží balvanů. –

Ač zástup očí ani uší nemá,

i ač to není obec pohanů –

přec nezbedný hoch takto starci praví:

„Před námi na pláni, aj, husté davy,

jež dychtí vroucně po tvém slově, pane,

o nenech žízniť plémě zbědované!“

„Neslyším hovoru,“ dí stařec svatý.

„Jsouť zástupy ty touhou slova jaty,

a proto ticho jako po kostele,“

mu hošík vece nestoudně a směle.

A slepec povstav z měkké traviny,

jímavou řečí hřímá v skaliny,

i káže Krista, jeho kříž i muka;

krucifix zdvihá vráskovitá ruka,

shrbené tělo, nádhery vší prosté,

teď velebou a zanícením roste,

a ze slepého oka dutiny

se slzy roní v starce šediny.

Posvátným „Amen“ stařec končí slepý,

a div divoucí! V ohlas velkolepý

každičký z žuly vytesaný kámen

do vzdušin volá měkké, vroucí „Amen!“

Hoch trne bázní, ku starci se tlačí

a vyznává svůj přečin v dětském pláči.

Však stařec pohladiv ho mladé ve tváři

vítězstvím boha plá a zazáří:

„Byť lidé byli všickni z kamene,

a byť jich bylo jako písku v moři,

to boží slovo, věčné, plamenné,

z kamení sobě nové lidstvo stvoří!“

A stařec, pojav hocha ve svůj klín,

jakoby prozřel, kráčí v šera stín...