Legenda.

Král Bábelský, ten, který do zajetí

od prahů svatých judský odvlek’ lid,

spoutané muže, zvrhnuvší se v děti,

ženy a starce, jejich pláčem syt

a nářkem, úbědou, jak tak je zřel,

těch starců, dětí, žen mu bylo žel;

i pravil tak: „Když muž je mezi vámi,

jenž prach mých stop nelízal jako pes,

chci dát vám volnost zpět a ještě dnes

se z rumu začnou zvedat vaše chrámy.“

A lid jen vyl, – a bylo bědování

a zubů jektání a řinkot pout

a na druha druh nemoh’ pohlednout

hanbou! – i stáli se spoutanou dlaní.

A král děl tak: „Vy psové jste a chámy,

jsem stár a nad psy vládnouti jsem syt,

já kousek cti kdes spatřil mezi vámi,

leč, v kom, už se mi nelze rozpomnit –

však, vy jej znáte; – on buď králem vám,

a volnost, vlast a vše vám nazpět dám.“

A lid jen vyl, – to jako moře řvaní

ve skřipot čelistí a řinkot pout

a na druha druh nemoh’ pohlédnout

záští! – a prsty uvolněných dlaní

se křivily ve smrtonosné křeči.

A z chraptivých to hrdel sýpá, ječí:

,,Kde že je ten, jenž nás je o píď větší?“

A starý král se těsněj’ v purpur halí

a naslouchá, ta vřava prokletá

jak vřískavým se jekem v dálku valí.

Teď zbledlou tváří úsměv přelétá, –

neb výkřik zoufalý se zachvěl v dáli,

v němž tichne vřesk a hluk a lidu vytí.

A smál se král: „Teď mohu klidně žíti, –

ten zbytek cti si ukamenovali!“