LEGENDA.

Já poutník byl, u cesty v stráni jenž sednul, kdy v trávách a v síti

se večerní dlouží stíny a měsíc již bledý svítí...

Mé o ztrátách mlčely rety a roky a dny že hojí,

já o sobě tajemně mlčel i o ranách v duši svojí...

Však oči mé hořely láskou, jíž vyučily mne věci

a žena i děti a zvířata, mého štěstí svědci.

Já miloval všecko, co užitkem lidí a krásou být může

a tak jsem vrost’ do své země a kol mne zplaněly růže...

A jako strom s posvátným posláním do země vrost’ jsem a zemí

se živily kořeny moje a horskými ručejemi...

Jak rušných měst ctižádost pěla a modlitby z chatrčí vznesly

se s úsvitem denním, jak tisíci křídlatými vesly

by stříbrných vylétlo ptáků, já probouzel se tím echem,

již provátý vůní lesů a mechem jich svěžím, par dechem...

Roj včel se mi usadil v koruně, zvučel vzduch do daleka

a z dutiny prsou mojich med z bohatých pláství stéká...

Já raněným láskou lék s rosou životodárnou mísil,

jim na puklá kapal jej srdce a k novému žití je křísil...