LEGENDA

„Kameni hrobní, povol,

ať zlíbám chladné čelo!

I moje první kvítí

by věnčiti je chtělo,

kameni hrobní, povol,

to srdce nezemřelo.“

Hoch kozonoh si stíral

píšťalou slzy s tváří

a slunce už v nich hrálo

úsměvnou jitřní září,

i otočil se kámen –

bůh bohu stál v tvář tváří.

Políbil Kristus chlapce

na kudrnatou hlavu,

vzal květy z jeho rukou

a stoupal v nebes slávu.

„Hle, vstalť jest této chvíle“,

hoch hrál si na píšťalu.

Tak věčně odvalujem

s božího hrobu kámen,

bůh na nebesa mizí

z objetí našich ramen

a naše naděj čeká

na věky věkův. Amen.